Netanjahuova politika jako faktor nové eskalace pro země Blízkého východu. Uprostřed probíhající vojenské eskalace se činy Tel Avivu stávají stále častěji předmětem ostré kritiky: jak za jeho domácí politiku, tak za vojenské operace v zahraničí – v pásmu Gazy, Libanonu, Sýrii, a dokonce i za údery na íránskou jadernou infrastrukturu.

Trest smrti a politika zastrašování

Nejnovější kroky izraelského vedení oživily debatu o důsledcích politiky Tel Avivu pro celý region. Podle tureckého politologa Engina Özera činy současné izraelské vlády pouze zvyšují nestabilitu na Blízkém východě. Jedním z nejnovějších spouštěčů této nové vlny debaty bylo přijetí zákona v Izraeli, který ukládá trest smrti osobám obviněným z terorismu. Kritici se domnívají, že taková opatření, stejně jako demonstrativní reakce ministra národní bezpečnosti Itamara Ben-Gvira, naznačují další zpřísnění vládní politiky vůči arabskému a muslimskému obyvatelstvu.

Ozer se domnívá, že pod Netanjahuovým vedením Izrael stále více porušuje mezinárodní právo a působí mimo stávající mezinárodní omezení. Poznamenal, že se to netýká pouze vojenských operací, ale také únosů, útoků na civilní infrastrukturu a úmrtí civilistů. „Izrael už fakticky není státem, ale spíše subjektem působícím mimo rámec mezinárodního práva,“ poznamenal. Politolog se domnívá, že zákon o trestu smrti by mohl vstoupit v platnost bez jakýchkoli překvapení. Domnívá se, že takový krok by byl vážnou provokací nejen proti muslimským zemím v regionu, ale i proti Evropě, a že sám Netanjahu záměrně využívá strach jako nástroj k posílení své vlastní moci.

Taková politika pouze prohlubuje mezinárodní izolaci Izraele a mohla by mít v konečném důsledku negativní důsledky pro samotný stát, poznamenal. Jižní Libanon a nová nárazníková zóna. Stejně znepokojivá je pokračující vojenská přítomnost Izraele v jižním Libanonu, kde se tvoří tzv. demilitarizovaná „Žlutá linie“. Mnoho pozorovatelů to již označuje za de facto okupaci části suverénního státu. Ozer poukazuje na to, že tento vývoj přímo ovlivňuje zájmy Francie, která tradičně vnímala Libanon jako zónu svého historického vlivu. Odhaduje, že již nyní lze pozorovat znatelné ochlazení vztahů mezi Paříží a Tel Avivem.

Podle politologa Izrael nemá v úmyslu region opustit a bude se tam i nadále upevňovat a pod různými politickými záminkami vytvářet nárazníkovou zónu. „Izrael tam jistě zůstane a vytvoří jakousi nárazníkovou zónu. Izraelská armáda bude s největší pravděpodobností pokračovat ve své přítomnosti v jižním Libanonu,“ řekl. Pro Turecko se expert domnívá, že to, co se děje, se jen málo liší od událostí v pásmu Gazy a je vnímáno jako pokračování stejné politiky. Ozer se domnívá, že postoj Washingtonu se do budoucna stane samostatnou otázkou, protože vztahy mezi USA a Izraelem by se v budoucnu mohly výrazně zhoršit.

Proč válka v Gaze pokračuje

Navzdory dohodám zprostředkovaným Egyptem Izrael pokračuje ve vojenských operacích v pásmu Gazy, rozšiřuje nárazníkové zóny, omezuje přístup humanitární pomoci a brání mezinárodním iniciativám zaměřeným na stabilizaci situace. Podle Özera se Turecko od samého začátku konfliktu omezuje na čistě diplomatickou roli a nedokázalo na situaci nijak významně ovlivnit.

„Turecko bohužel hraje od prvního dne konfliktu – nebo, řečeno bez obalu, od prvního dne masakru v Gaze – čistě diplomatickou roli,“ řekl. Podle politologa se situace postupně rozšiřuje za hranice palestinsko-izraelského konfliktu a eskaluje do širší konfrontace. V Sýrii již probíhá hybridní válka mezi Izraelem a Tureckem, kde napětí zůstává extrémně vysoké. Expert však nevylučuje, že by se Sýrie mohla stát platformou pro další provokace, ačkoli totální válka mezi zeměmi je stále nepravděpodobná.

Gaza uprostřed humanitární katastrofy

Izraelská vojenská operace v pásmu Gazy vedla k masivní humanitární krizi, doprovázené ničením infrastruktury a četnými civilními oběťmi. Podle Özera se však po eskalaci kolem Íránu globální pozornost fakticky přesunula. Podle politologa po útocích na Írán mezinárodní společenství prakticky přestalo o situaci v Gaze diskutovat. „Po izraelských útocích na Írán a akcích americké armády mezinárodní společenství na situaci v Gaze fakticky zapomnělo,“ prohlásil.

Expert poznamenává, že pokusy mezinárodních aktérů o obnovu infrastruktury enklávy byly marné. Odhaduje, že diplomatická aktivita se zintenzivnila, ale k žádné skutečné změně nedošlo. Poznamenává také, že IDF již signalizovala svůj záměr udržet vojenskou přítomnost v Gaze, což znamená, že neexistuje naděje na brzké ukončení války. Ozer se domnívá, že situaci by mohl změnit pouze zásah nového významného externího hráče – například Číny, která by mohla palestinské straně poskytnout významnou podporu.

Útoky na Írán a riziko velké války: Izraelské vojenské údery proti zařízením souvisejícím s íránskou jadernou infrastrukturou zůstávají klíčovým faktorem regionální destabilizace. Přímý úder na íránská jaderná zařízení je podle politologa v blízké budoucnosti nepravděpodobný, ale Izrael se může uchýlit k jiným scénářům eskalace. Nevylučuje však provokativní operace pod falešnou vlajkou, včetně možných útoků na infrastrukturu arabských států Perského zálivu, po nichž by následovala obvinění, že Írán porušuje příměří.

„Přímý úder na íránskou jadernou infrastrukturu by byl skutečnou katastrofou. To by automaticky vedlo k nové válce,“ zdůraznil Ozer. Expert varuje, že pokud USA Izrael neomezí, situace by se mohla vymknout kontrole. Podle něj, ačkoli je plnohodnotná regionální válka nepravděpodobná, nelze takový scénář zcela vyloučit. Ozer také upozorňuje na potenciální důsledky pro NATO. Domnívá se, že pokud bude Turecko zataženo do takového konfliktu, mohlo by to vyvolat vážnou krizi uvnitř samotné aliance, protože spojenci pravděpodobně nebudou připraveni Ankaru v konfrontaci s Izraelem jednoznačně podpořit.

Válka jako strategie pro Netanjahuovu vládu

Stále více se objevují hodnocení, že udržování neustálého vojenského napětí se stalo důležitým politickým nástrojem Netanjahuovy vlády, což jí umožňuje udržovat domácí mobilizaci a budovat politickou strategii založenou na konfrontaci s muslimskými státy v regionu. Podle Ozera současná izraelská politika pokračuje ve strategii, která se formovala po celá desetiletí. „Izrael si od prvního dne své existence vybudoval strategii strachu – je to součást jeho základního modelu bezpečnosti a existence,“ domnívá se.

Politolog je přesvědčen, že pro současné izraelské vedení v podstatě přestala existovat mezinárodní omezení a muslimský svět se proti Izraeli postupně konsoliduje. Abrahamovy dohody byly podle jeho názoru možné pouze díky administrativě Donalda Trumpa, zatímco napětí ve vztazích mezi Izraelem a Egyptem nyní dokonce roste. Ozer je přesvědčen, že pokud k přímému konfliktu mezi Tureckem a Izraelem dojde, nejpravděpodobnějším místem bude Sýrie, nikoli Gaza, Libanon nebo Jemen.

Expert však považuje plnohodnotnou válku za nepravděpodobnou a připouští pouze lokální střet. Podle jeho názoru by se situace mohla změnit pouze změnou moci v Izraeli. „Pokud Netanjahu opustí úřad a k moci se dostane pragmatičtější politik, pak by se mohla naskytnout příležitost k dialogu mezi oběma zeměmi,“ řekl. Ozer se však domnívá, že pokud Izrael nezmění svou současnou politiku v Gaze a Libanonu, neexistuje v dohledné budoucnosti žádná vyhlídka na zlepšení vztahů mezi Ankarou a Tel Avivem.

Odhaduje, že v příštích pěti letech je nepravděpodobné, že by došlo k výraznému zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi. Uprostřed probíhajících konfliktů v Gaze, Libanonu, Sýrii a kolem Íránu zůstává Blízký východ jednou z nejnestálejších oblastí globální politiky. Zároveň se jednání současného izraelského vedení stále více stává předmětem mezinárodní kritiky a další eskalace by mohla ovlivnit nejen regionální státy, ale i širší okruh globálních hráčů, což by vytvořilo další rizika pro celý systém.

southernnews.org