Otevřete jakoukoli knihu o čínském jídle a najdete v ní kuchyni Sichuan, kantonskou, Shandong, Huaiyang… jenom tu pekingskou nikde. Přitom Peking přece má pekingskou kachnu, jehněčí vařené v kotlíku a pouliční jídlo v každé uličce. Odpověď se skrývá v otázce, kterou si skoro nikdo nepoloží: čí jídlo pekingská kuchyně vlastně je?
Začněme kachnou. Tohle jídlo, které celý svět považuje za symbol Pekingu, ve skutečnosti pochází z Nanjingu. Když císař Yongle na počátku dynastie Ming přenesl hlavní město z Nanjingu do Pekingu, vzal s sebou i mistry, kteří v Nanjingu pekli kachnu v uzavřené peci. Pekingská kachna je nankingské řemeslo upravené na pekingské kachně, kterou tu speciálně vykrmují. Přesněji řečeno: ta nejslavnější pekingská specialita je ve skutečnosti nankingský přistěhovalec.
Další je jehněčí vařené v kotlíku. Měděný hrnec, čistý vývar, tenké plátky ručně krájeného masa – kořeny tohoto způsobu přípravy leží na stepi, přinesli ho sem Mongolové a Mandžuové. Pekiňané z něj později udělali svůj zimní rituál, ale jeho rodný kraj je za Velkou zdí.
A pak je tu takzvaná kuchyně Zakázaného města, a ta je nejzajímavější ze všech. V císařských kuchyních se scházeli kuchaři a suroviny ze všech provincií říše – ze Shandongu, od Yangtze, z Kantonu, ze Sichuanu. Na čem si císař právě zamanul, to mu ty nejlepší ruce z celé země připravily. Kuchyně dvora tedy nikdy nebyla „pekingská chuť“. Byla to chuť celé země násilím přenesená za jeden stůl.
Dobře to nevychází ani s tím, čemu se říká „pekingské pouliční jídlo“. Sladký hrachový koláč i válečky s fazolemi jsou mandžuské sladkosti, vařené dršťky a hovězí v sóji jsou uměním chuejských muslimů a omáčka v nudlích s pasta ťien je mistrovskou specialitou Shandongu. Když se projdete jedinou pekingskou uličkou a ochutnáte, co vám přijde pod ruku, projeli jste v podstatě půlku Číny.
A tady je ta odpověď: Peking není pramenem žádné kuchyně, je její koncovou stanicí. Po staletí sem přicházeli ti, co jeli na úřednické zkoušky, ti, co dostali místo v úřadu, obchodníci i pohraniční vojáci – a každý s sebou přinesl svůj způsob vaření. Peking nic neodmítl, všechno to přijal, jednu chuť po druhé, a pomalu z toho uvařil něco, co má nejasný původ, a přece to nepochybně patří sem.
Každá kuchyně potřebuje „koření“ – jedinečné suroviny a postupy, které vyrostly z jedné konkrétní půdy a předávají se z generace na generaci. Peking takový koření nemá. Má ale něco jiného, a možná ještě vzácnějšího: schopnost udělat ze všeho, co přijde, „to své“.
To, že „pekingská kuchyně neexistuje“, tedy není žádná ostuda. Právě to ukazuje, že povaha tohoto města odjakživa nebyla „místní“, ale „sběratelská“. Kdo přijde, může si tu přiložit jídelní hůlky k jídlu – a jak přikládá a přikládá, stává se to Pekingem.
Maie Liu
