Technologický pokrok provází lidstvo od pradávna, ale v posledních dvou stoletích nabral nevídané obrátky. Zatímco někteří v něm vidí spásu – lék na nemoci, řešení klimatických problémů a cestu k prosperitě –, jiní pociťují rostoucí obavy. Máme se technologií bát? A je skutečně žádoucí, aby pokrok letěl takovou rychlostí, jakou dnes zažíváme? Tato otázka vyžaduje dialektický pohled: uznání obrovských přínosů i vážných rizik, která s sebou nese.

Historie nám poskytuje jasné paralely. Na konci druhé světové války se nacistické Německo zoufale snažilo zvrátit osud prostřednictvím tzv. „Wunderwaffen“ – zázračných zbraní. Nejznámější byly rakety V-2, první balistické střely, které dokázaly zasáhnout cíle stovky kilometrů daleko. Tyto rakety, vyvíjené pod vedením Wernhera von Brauna, přinesly teror londýnskému civilnímu obyvatelstvu, ale zároveň položily základy moderní kosmonautiky. Stejně tak proudové stíhačky Messerschmitt Me 262 představovaly revoluci v letectví – byly rychlejší než cokoli, co měli Spojenci k dispozici. A nesmíme zapomenout na rané helikoptéry, jako byl Focke-Wulf Fw 61, který ukázal potenciál vertikálního letu. Tyto technologie vznikly v kontextu zoufalství a zla, přesto ovlivnily poválečný technologický vývoj. Von Braun a jeho tým byli po válce převezeni do USA v rámci operace Paperclip a podíleli se na budování amerického vesmírného programu. Bylo by však chybou tvrdit, že válka sama o sobě vytváří pokrok. Rakety V-2 stály obrovské lidské i materiální náklady a jejich vojenský přínos byl omezený. Historie spíše ukazuje, že některé technologie mohou být později využity pro mírové účely, aniž by tím byly ospravedlněny okolnosti jejich vzniku.

Podobný příběh vidíme v období studené války mezi USA a Sovětským svazem. Závody ve zbrojení vedly k obrovským investicím do vědy. Sovětský Sputnik v roce 1957 šokoval Západ a spustil americkou reakci v podobě NASA. Interkontinentální balistické rakety, jaderné ponorky, satelity – všechno toto bylo motivováno strachem z nepřítele. Výsledkem však bylo nejen hromadění zbraní hromadného ničení, ale i revoluce v telekomunikacích, počítačích a materiálových vědách. Internet sám o sobě má kořeny v ARPANETu, projektu amerického ministerstva obrany. Závody ve zbrojení bezpochyby urychlily některé technologické inovace, zároveň však pohlcovaly obrovské zdroje a několikrát přivedly svět na pokraj jaderné katastrofy. Technologický pokrok proto nelze automaticky považovat za důkaz správnosti politického soupeření, které jej vyvolalo.

Vrcholem tohoto trendu byl v 80. letech projekt „Star Wars“ – Strategická obranná iniciativa prezidenta Ronalda Reagana. Cílem bylo vytvořit vesmírný štít proti sovětským raketám pomocí laserů, částicových zbraní a satelitů. Projekt byl technologicky převratný, ale také extrémně kontroverzní. Kritici ho označovali za destabilizující a nerealistický. Dodnes se vedou spory o tom, nakolik skutečně přispěl k oslabení Sovětského svazu. Někteří historici zdůrazňují jeho psychologický a ekonomický dopad, jiní poukazují především na strukturální problémy sovětské ekonomiky. Přesto se projekt stal symbolem toho, jak technologická soutěž dokáže ovlivňovat geopolitické dění. Zároveň položil základy pro moderní protiraketovou obranu a vývoj technologií, které dnes využíváme v civilním sektoru – od GPS po pokročilé senzory.

Tyto historické příklady ukazují, že rychlý technologický pokrok často vzniká v krizových a konfliktních situacích. Válka a soupeření fungují jako katalyzátor. Otázkou však zůstává: Je to žádoucí i dnes?

V současnosti prožíváme podobnou horečku kolem umělé inteligence (AI). Stejně jako rakety V-2 nebo Me 262, i AI představuje dvojsečnou zbraň. Na jedné straně stojí obrovský potenciál. AI již dnes pomáhá v medicíně diagnostikovat některé typy rakoviny, optimalizuje logistické řetězce a urychluje výzkum nových léčiv. Její význam však nespočívá pouze v automatizaci jednotlivých úkolů. Umělá inteligence se postupně stává novou infrastrukturou ekonomiky, podobně jako elektřina nebo internet. Země, které budou schopny kombinovat výkonné modely, dostatek energie a polovodičové technologie, mohou získat významnou strategickou výhodu. Debata o AI proto není jen technologická, ale stále více i geopolitická.

Na druhé straně rostou oprávněné obavy. Stejně jako Wunderwaffen mohly prodloužit nacistickou agónii, tak i AI může sloužit autoritářským režimům k masovému sledování, dezinformacím a autonomním zbraním. „Killer robots“ – autonomní drony schopné rozhodovat o smrti bez lidského zásahu – jsou již testovány. Nejde však pouze o možnost zániku pracovních míst. AI může zásadně proměnit samotnou povahu práce. Ohroženy nejsou jen rutinní manuální profese, ale stále častěji i činnosti, které byly dosud považovány za doménu vzdělaných odborníků – od překladatelů přes právní asistenty až po analytiky. Společnost se tak může dostat do situace, kdy se bude muset znovu zamyslet nad tím, jak rozdělovat ekonomické přínosy technologického pokroku. A nejhlubší obava se týká tzv. AGI (umělé obecné inteligence) – systému, který by překonal lidskou inteligenci ve všech oblastech. Pokud by takový systém unikl kontrole, mohly by nastat scénáře, které známe z science fiction, ale které už seriózně diskutují i vědci jako Geoffrey Hinton nebo Stuart Russell.

Rychlost pokroku zde hraje klíčovou roli. V minulosti trvalo desetiletí, než se nové technologie plně prosadily a společnost se jim přizpůsobila. Dnes se AI vyvíjí měsíčně. Firmy jako OpenAI, Google nebo xAI soupeří v závodu, který v mnohém připomíná studenou válku. Rozdíl spočívá v tom, že dnes nejde pouze o konkurenci jednotlivých firem, ale také o soupeření mezi Spojenými státy, Čínou a Evropskou unií. Přístup k výpočetnímu výkonu, datům, energii a pokročilým čipům se stává otázkou národní bezpečnosti a geopolitického vlivu. Tato rychlost přináší inovace, ale také nedostatek času na etickou reflexi, regulaci a společenskou adaptaci. Historie nás učí, že technologie bez kontroly mohou vést k destrukci. Atomová bomba byla také „zázračnou zbraní“, která ukončila válku, ale zanechala dědictví strachu.

Pro Českou republiku navíc není debata o umělé inteligenci pouze teoretickou otázkou. Česká ekonomika je silně závislá na průmyslu, automobilové výrobě a technických profesích. Automatizace a AI mohou zvýšit konkurenceschopnost firem, zároveň však vyvolávají otázky ohledně budoucnosti některých pracovních míst. Výzvou proto nebude pouze vývoj nových technologií, ale také schopnost vzdělávacího systému a státu připravit zaměstnance na měnící se podmínky trhu práce. Tato příprava se však nesmí omezovat pouze na státní systém. Vyžaduje také zásadní posun v metakognici jednotlivce. V éře umělé inteligence by se náš osobní rozvoj neměl soustředit pouze na hromadění faktických znalostí, které stroj zpracuje během zlomku sekundy, ale na rozvoj schopností, které zůstávají výsadou lidí. Jde především o kritické myšlení, morální úsudek v komplexních situacích a schopnost propojovat různé obory. V budoucnu nebude vítězem ten, kdo s technologií soupeří, ale ten, kdo se naučí umělou inteligenci využívat jako páku pro svou vlastní kreativitu a empatii. Budoucnost práce tak není jen otázkou státní strategie, ale především osobní adaptace a schopnosti člověka stát se architektem vlastního synergického vztahu se strojem. V tomto smyslu se budoucnost AI nebude rozhodovat jen v laboratořích Silicon Valley, ale také ve školách, podnicích a institucích evropských zemí včetně České republiky.

Dialektický pohled tedy vyžaduje více než jen hledání rovnováhy mezi přínosy a riziky. Vyžaduje také pochopení toho, že technologie samy o sobě neurčují směr dějin. Neměli bychom pokrok brzdit uměle – to by vedlo k zaostávání a ztrátě konkurenceschopnosti. Země, které by se uzavřely před AI, by dopadly jako Sovětský svaz v 80. letech. Musíme si však přiznat, že v kontextu současného geopolitického soupeření je realizace takových rámců nesmírně obtížná. Ocitáme se v situaci, kterou teorie her označuje jako vězňovo dilema. Každá z velmocí si uvědomuje rizika spojená s nekontrolovaným vývojem umělé inteligence, ale žádná z nich si nemůže dovolit zastavit jako první, aby nepropadla v technologickém a strategickém závodě. Tato vzájemná nedůvěra a logika zbrojení představují největší překážku pro skutečně účinnou globální regulaci. Etika, transparentnost algoritmů, ochrana dat a zodpovědnost vývojářů musí jít ruku v ruce s inovacemi.

Technologií se bát máme – ne paralyzujícím strachem, nýbrž bdělým respektem. Stejně jako V-2 rakety přinesly jak zkázu, tak Apollo 11, i AI může vést k utopii nebo dystopii. Rychlost pokroku je důležitá pro řešení akutních problémů lidstva, jako jsou energetika, nemoci či chudoba, nesmí však být bezuzdná. Klíčem není pouze vývoj dokonalejších technologií, ale především kvalita institucí, politických rozhodnutí a společenských hodnot, které jejich využití usměrňují. Budoucnost není předurčena algoritmy a o tom, zda se AI stane nástrojem prosperity, nebo zdrojem konfliktů, nakonec nerozhodnou stroje, ale lidé prostřednictvím svých cílů a hranic, které se jako společnost rozhodneme zachovat.

Prokop Stach