Pane doktore, bolesti zad byly, jsou a patrně i budou velmi rozšířeným problémem. Co bývá jejich příčinou? Proč jste se vlastně ocitl mimo systém a otevřel vlastní soukromou praxi?
Vlastně dnes lituji, že jsem ze systému odbočil tak pozdě. Léta jsem se trápil na klinice, moje práce se dala přirovnat k práci v továrně na lince. Chodily ke mně davy pacientů a dělal jsem to, co jsem se naučil na lékařské fakultě. Ordinoval léky, elektroléčby, vypisoval neschopenky, píchal injekce… Léčil, léčil, ale oni se mi pořád vraceli. V ordinaci jsem zdědil kartotéku lidí, kteří tam chodili s bolavými zády třeba dvacet let. Pořád se léčili, pořád jim bylo blbě. Byl jsem z toho otrávený, lámal jsem si hlavu, „kde udělali soudruzi chybu.“ Pak jsem náhodně potkal kolegu doktora Šavlíka, zakladatele české psychosomatiky. Tehdy mi pověděl památnou větu:
„Nemoc je informace, že člověk dělá v životě nějakou chybu.“
Vysvětlení nemoci není možné hledat jen na rentgenech, cétéčkách, rezonancích nebo v odběrech krve. Neméně důležité je se s pacientem osobně seznámit, zjistit, jakou má povahu, jak žije, jak pracuje, jak odpočívá, jaké má radosti, starosti… Teprve v tomto celostním nebo komplexním kontextu pochopíte příčiny jeho nemoci. Je to neuvěřitelně jednoduché. Až se tomu pacienti diví.
Jste tedy svým způsobem i psycholog?
Kvalifikaci psychologa nemám, snažím se k pacientovi přistupovat psychoterapeuticky. Komunikovat s ním citlivě, ale efektivně. Spousta kolegů si stěžuje, že se jim pacienti s problémy osobního života moc nesvěřují. Já mám problém opačný. Chtějí mi povědět snad úplně všechno. Až je musím brzdit. Na úvod konzultace jim povím: „Abych se ve vašich problémech rychle zorientoval, tak vám vždy položím jednoduchou otázku a prosím o jednoduchou odpověď.“ Potřebuji zjistit, jak je na tom tělesně, abych „neprošvihnul“ nějaký organický problém. Pacienta pečlivě vyšetřím. Musí se svléknout, posoudím pohybový aparát, změřím tlak, poslechnu srdce, plíce…jako u běžného lékaře. Pokud zjistím nějaký organický problém, tak ho nasměruji na spolupracujícího specialistu. I když nesedíme na jednom místě, pracujeme v týmu. Pak musím zjistit, jak je na tom psychicky, abych nepřehlédl vážný psychický problém (psychózu, depresi, panickou ataku..). Pokud je třeba nasadit psychofarmaka, dám kontakt na zkušeného psychiatra. Pokud je vhodná psychoterapie, tak zjišťuji, zda by ji pacient akceptoval, případně jakou. V Hnízdě zdraví máme dva psychoterapeuty a tři psychoterapeutky, každý nabízí něco jiného: koučink, psychoanalýzu, KBT, psychorelaxační techniky, autogenní trénink… Pacientovi dám vybrat. Vedle stavu těla a duše se zajímám o to, jak si vede v životě, jak pracuje, jak odpočívá, jaké má radosti, starosti, vztahy rodiny… Je to vlastně jednoduchá skládačka. Většinou mám za půl hodiny jasno. Jak člověk žije, tak taky stůně, pokud způsob života nezmění, může se léčit, ale jen těžko uzdravit.
Pojďme se vrátit k zádům – zmiňoval jste, že jste kdysi zdědil kartotéku právě těchto pacientů. Vyhledávají vás klienti hlavně s těmito problémy?
Pacientů s bolestí zad a kloubů je asi nejvíc. Psychosomatický přístup je ale efektivní u každého zdravotního problému: nejen u ekzémů, žaludečních vředů, úzkostech, depresích, ale i při těžkém autoimunitním nebo onkologickém onemocnění. Funguje bez rozdílu věku, pohlaví, diagnózy. Psychosomatika má jediný limit: je určená pro lidi, kteří jsou ochotní a schopní převzít zodpovědnost za svoje zdraví. Ke mně se přijdou jen poradit, jak na to. To ale neznamená, že vůbec nepoužívám léky. Když zjistím, že je pacient na dně a vlastními silami by nemoc nezvládl, tak mu je předepíši – analgetika, antibiotika, antidepresiva… Snažím se je ale ordinovat jen dočasně, aby pomohly pacientovi odrazit se ode dna a využil jejich efektu k životní změně.
Je díky tomuto přístupu úspěšnost větší?
To nezáleží jen na mně. Žádné zázraky neslibuji ani nedělám. Pacientům vysvětluji a radím, jak si mají pomoci sami. No, a když přijde pacient a říká: „Pane doktore, jedině vy, vy mě zachráníte, vy to dokážete!“, je jasné, že je jeho očekávání naprosto nereálné. Tak mu povím: „Ne, ne, ne – to jste tady špatně, to musíte k Nejvyššímu.“
Nikomu nic neslibuji, zázraky nedělám, jen srozumitelně a v klidu vysvětlím, kde pacient dělá chybu.
Třeba ve vztazích, v pohybu, ve stravě… Identifikuji chybu, poradím mu, co by měl ve svém životě změnit, aby se uzdravil. Pak už je to na něm. Někdy jsou zklamaní, čekají aspoň homeopatickou kuličku nebo akupunkturní jehlu. Já ale žádného takového prostředníka nepotřebuji. U mě je to na „férovku“. Nemoc je vlastně nastavené zrcadlo. Je otázka, zda se do něj člověk odváží podívat, nebo zda to chce raději „zastřít“ prášky.
Dá se nějak generalizovat somatizace do určité části těla? Když někdo řekne – mě bolí krční páteř a mě zase bedra. Je to poselství vždy stejné?
Somatizace česky znamená ztělesňování neřešené životní situace. Člověk má nějaký životní problém – rodinný, vztahový, stres – a neví si s tím rady.
To, co není člověk schopen ve svém životě změnit vědomě, tak postupem času tělo začne dělat na nevědomé úrovni za něj.
Bolí mě hlava – mám toho plnou hlavu. Bolí mě záda – naložil jsem si toho více, než unesu. Pálí mě žáha – leze mi to krkem… To jsou typické projevy somatizace, informace o tom, že člověk dělá nějakou chybu, životní problém neřeší.
Tím se nemyslí jen fyzická zátěž, ale také starosti. Vysvětluji pacientům, že když má člověk starosti a moc si je bere, pak ho to tíží. Vyvolává to napětí, nejenom psychické, ale člověk je napnutý i svalově. Aby tíhu unesl, aby všechno stihnul a zvládnul. Svalové napětí samo o sobě vyčerpá velkou spoustu energie, člověk je pak unavený jenom z toho, jak je napnutý. Však se také říká „utahanej ze starostí.“ Pokud to trvá delší dobu, objeví se únava, bolesti šíje a zad, závratě, dechová tíseň, bušení srdce… Tělesné projevy jsou ze začátku funkční, na rentgenu, CT, v odběrech krve se většinou nic nenajde. Pokud ale funkční potíže trvají delší dobu, přejdou do organického problému: artrózy, vředů žaludku, astmatu, hypertenzní nemoci, infarktu… Ty už jsou nevratné, úplně se vyléčit nedají. Ideální je, když pacient a lékař zachytí varovné signály ve fázi funkčních potíží. Proto píši knížky, přednáším, dávám rozhovory. Aby lidé porozuměli, co jim tělo nemocí říká a nemuseli chodit k doktorovi. Pacientům v ordinaci pokládám 15 jednoduchých otázek, které mi pomohou najít klíč k jejich zdravotním potížím. (najdete je na konci rozhovoru, pozn. redakce). Každý si je může sám položit. Po skončení konzultace pacienti obvykle říkají: „Pane doktore, já jsem to věděl, tušil jsem to, vy jste mi to jen potvrdil.“
Na každého pacienta mám vyhrazenou hodinu. To bohatě stačí. Můj přístup je odlišný od přístupu běžného lékaře, který se psychikou a životní situací pacienta většinou nezabývá. Obvykle ho zajímá jen ten část těla, kterou má na starosti, řídí se postojem: „Psychiku a osobní starosti mi sem netahejte, mě zajímá srdce, plíce, žaludek, tlak…“ Přitom lidí, kteří somatizují, je naprostá většina. Na psychiatrii nebo k psychologovi, kteří by se zajímali o jejich psychiku a stresy nepůjdou. Nejsou přece „blázni.“ To, co potřebují je komplexní psychosomatický přístup. Psychosomatika přitom není nic nového. Je to návrat ke zkušenosti a moudrosti rodinných lékařů. Takový doktor znal rodinu, děti, prarodiče, věděl, jak to v rodině chodí, a když k němu někdo z rodiny přišel, dokázal velice rychle, bez složitého vyšetřování, zasadit zdravotní potíže do souvislostí jeho života. To nám dnes nejvíc chybí.
Jakou roli hraje genetika?
Těch opravdu dědičných nemocí je strašně málo.
To, co se dědí, jsou způsoby chování, které k nemocem vedou.
Pacientka si stěžuje na bolesti kyčle, na artrózu, říká – u nás se to dědí… maminka i babička měly endoprotézu. Pak si povídáme půl hodiny a ukáže se, že paní žije podobným způsobem života – nadváha, těžká fyzická práce, sedavý způsob zaměstnání, nedostatek vhodného pohybu, stres. Dědí se model chování, který k nemoci vede. Důležitou roli hraje i povaha. Dědí se nejen váha, výška, tělesné parametry, ale i povahové vlastnosti. Jestli jsem do medicíny vnesl něco nového, z čehož jsou pacienti vyvedeni z míry, pak to, že se zajímám o povahu rodičů, vztahy původní rodiny. To je strašně důležité. Zjistíte, že tatínek je cholerik, maminka hysterka, doma spory, děti si s nimi nerozumí, od malička žili v napětí… Tyto emoční stopy a tenze pak přenášejí do dospělosti, působí jim zdravotní potíže: závratě, bušení srdce, dechovou tíseň… Objektivní nález je přitom normální. Tělesně na nich nic není. Problém je v tom, že je odmalička „stavěli do pozoru“ a není nikdo, kdo by jim zavelel „pohov, volno!“
Jak si udělat pohov?
Prvním krokem je si problém uvědomit, přiznat si ho. Nehledat vysvětlení jen v objektivních nálezech, vyváženě posuzovat i psychiku a mezilidské vztahy. Většina pacientů ale preferuje vysvětlení biologické, raději se schová se za diagnózu artrózy, výhřezu plotny, hypertenze, deprese, autoimunity… než by si přiznali vlastní selhání. Pohodlnější je udělat ze sebe pacienta, nechat se opečovávat, léčit… než přijmout zodpovědnost a starat se o sebe sám. Já pacientům žádné diagnózy nedávám. Já jim je beru. Převádím je na problémy jejich života.
Pacienta z vás dělat nebudu, vysvětlím vám, co je potřeba, abyste udělal vy, abyste pacientem nebyl a byl zdravý.
U klasického lékaře se vás maximálně zeptají na nemoci rodičů, ale ne na jejich povahu a na to, jaké s nimi máte vztahy. Pacienti někdy vůbec nejsou schopni popsat povahu rodičů. Přijde třeba špičkový manažer a zjistíte, že nemá vůbec žádný vztah s rodiči. To je typické pro psychopaty (podrobně o tom píši v knize Všichni jsou psychopati, jen já jsem letadlo). V jejich původní rodině nefungovaly vztahy, otec byl třeba cholerik, matka chladná, nepoznali soucit, lásku neumějí ani přijmout ani dát. Jsou bezohlední, bezcitní, draví, charakterově zmrzačení. To je problém řady vysoce postavených manažerů a politiků. Společenský systém, založený na dravosti, bezohlednosti a individualizmu je přitahuje jako vosy na med. Oni ho dál rozvíjejí. Žijeme v éře psychopatů.
Rada na závěr – jak si zdraví udržet?
Celý můj medicínský život let radím lidem, jak na to. Říkám jim: Musíte sportovat, relaxovat, dělat dechová cvičení, zpívat, pěstovat vztahy, scházet se, nesedět celý den u počítače…
Článek publikován s laskavým svolením časopisu Sféra
casopis-sfera.cz / gnews.cz-HeK
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German