Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz osmnáctý: Přísaha „Omladiny“ pod slovanskou lípou 1894

Obraz osmnáctý. V tvorbě Alfonse Muchy se setkáváme s pocitem, že jde o vyprávění buď o dané osobě – viz cyklus Sarah Bernardové, nebo o soubor výpovědí o paměti národa jako v tomto cyklu Slovanská epopej. A právě tento dojem se nám silně vrací při pohledu na plátno věnované hnutí Omladina z roku 1894. V rámci cyklu Slovanská epopej působí tato scéna jako zvláštní tichý a zároveň oslavný mezník, okamžik, kdy se dějiny ještě nepohnuly kupředu, ale toto dějinné napětí je již cítit všude kolem. Kompozice působí jako symbolická krajina idejí. Mladí lidé skládající přísahu pod korunou posvátné lípy nepůsobí pouze jako historické postavy, ale jako metafora generace, která hledá svůj vlastní hlas. Lípa, která je tradičním symbolem slovanské pospolitosti, zde nepůsobí jen jako strom, jehož rozvětvená koruna připomíná ochrannou klenbu národní a slovanské paměti. Lípa je zde tichý svědek času, který spojuje minulost s budoucností, podobně jako kořeny spojují půdu s živou korunou stromu.

V jejím nitru je skryta alegorická postava Slavie, matky Slovanů. Tento motiv ve mně vyvolává dojem staré legendy, která přežívá ve stínu historie. Slavie zde není triumfální bohyní, ale spíše připomíná skrytý pramen, z něhož vyvěrá identita celého národa. Mucha tím vytváří oslavný obraz, který funguje jako symbolická mapa duchovního prostoru nás jako Slovanů. Když pohlédnete na dvě postavy na pravé straně obrazu, uvidíte, že zůstaly nedokončené a jsou zachyceny pouze bílkovou temperou (technika, kterou Alfons Mucha používal, protože podmalba díky ní rychle zasychala). Tento detail lze vnímat téměř jako vizuální metaforu nedokončeného příběhu. Když jsem tento obraz viděl poprvé, ptal jsem se sám sebe, zda to přece jen není jakýsi manýrismus, ale došel jsem k závěru, že právě toto vyvolává to zvláštní napětí – podobně jako bývá nedopsaná kapitola v knihách dějin. V kontextu celé epopeje vyvstává otázka, zda je možné vůbec někdy dokončit vyprávění o národní historii. A tady si myslím, že autor záměrně nechává prostor pro pokračování cyklu.

Velmi osobní rovinu přinášejí dvě děti sedící na spodní zdi. Mucha použil jako modely své vlastní potomky – syna Jiřího Muchu a dceru Jaroslavu Muchovou. Dívka hrající na harfu a chlapec stojící vedle ní působí jako ten pravý symbol budoucnosti, naslouchající ozvěnám minulosti. Harfa zde není pouze hudební nástroj, ale její struny připomínají napjaté nitky času, na nichž se odehrává dramaticky melodie dějin. Žádné umění není uměním, pokud v něm není více významových vrstev. A v tomto cyklu se prolíná na každém plátně několik vrstev významu. Historická událost, osobní příběh umělce a mytický symbol Slovanů se spojují do každého jediného obrazu. Mucha zde pracuje s vizuální symbolikou podobně jako básník s metaforami, každá postava je nositelem určité dané myšlenky a každý detail je součástí mnohem širšího vyprávění.

Při uvažování o tomto díle si uvědomuji, že síla výjevu na obraze nespočívá pouze v dějinném tématu. Skutečná hodnota obrazu je v jeho schopnosti přenést diváka do prostoru, kde se historie mění v legendu. Přísaha mladých vlastenců zde není pouze momentem politického vzdoru, ale působí spíše jako iniciační rituál generace, která chce změnit běh času, a tím i osud svůj i svého národa. V rámci celé Slovanské epopeje tak tento obraz připomíná klid před bouří. Je to okamžik soustředění, kdy se myšlenky formují a vznešené slovanské ideály získávají konkrétní podobu. Mucha tím vytváří obrazovou báseň o naději, odvaze a hledání identity a zároveň tiše připomíná, že dějiny nejsou nikdy definitivně dokončené. Celý obraz proto vnímám jako symbolický most mezi Slovanem jako samotným jednotlivcem a celospolečenským příběhem. V jeho kompozici se setkává rodinná paměť autora, historická zkušenost národa i mytický obraz slovanské civilizace. A právě v této syntéze spočívá ta obrovská síla Muchova díla, jež dokáže proměnit historickou scénu v univerzální podobenství o neustálém hledání kořenů.

Přečtěte si také: Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz sedmnáctý: Mont Athos – Vatikán pravoslavných

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News