Ve svých 102 letech si pamatuje události staré více než osm desetiletí s pozoruhodnou přesností. Hlas má klidný, místy téměř mateřsky laskavý, ale vzpomínky, které vypráví, patří k těm nejbolestnějším v dějinách lidstva. Marie Michailovna Rochlinová prošla peklem druhé světové války. Bojovala u Stalingradu, na Kurském oblouku, podílela se na osvobozování Moldavska, Polska i Československa a došla až do Berlína. Přestože ji válka připravila o mládí a o mnoho přátel, nikdy neztratila víru v člověka. V exkluzivním rozhovoru vzpomíná na hladové dětství, hrůzy fronty i na okamžiky, kdy lidská solidarita a vůle k životu dokázaly zdánlivě nemožné.

Paní Rochlinová, Vaše generace prožila nesmírně těžké dětství. Jaké vzpomínky ve Vás dodnes vyvolávají nejsilnější emoce?

Nikdy nezapomenu na hlad. Dnes si mnozí mladí lidé neumějí představit, co znamená mít skutečný hlad. Ne ten, kdy člověk několik hodin nejí, ale hlad, který člověka provází každý den a každou noc. Byla jsem tehdy žákyní páté třídy. Ve škole jsme dostávali příděly – sto gramů chleba a malý kousek másla. Bylo to všechno, co mnohé děti za celý den měly. Naše soudružka učitelka nám říkala: „Děti, nejezte máslo najednou. Cucajte ho pomalu. Vydrží vám déle v žaludku.“ Poslouchali jsme ji, protože jsme věděli, že má pravdu. Jednoho dne jsem se však na ni podívala a zeptala se: „Soudružko učitelko, a proč nejíte i vy?“ Neodpověděla mi jen se na chvíli otočila zády..

Neřekla jediné slovo. Jen sklopila oči. A já tehdy, jako malé dítě, najednou pochopila, že ona sama nemá vůbec nic. Uvědomila jsem si, že člověk, který nás učí a stará se o nás, je hladový stejně jako my. Vzala jsem malý kousek svého másla a položila ho na její stůl. Můj spolužák to uviděl a udělal totéž. Pak další děti. Nakonec přinesla svůj díl celá třída. Naše učitelka se na nás chvíli dívala. Nic neřekla. Pak vyšla na chodbu a tam se hlasitě rozplakala. Dodnes na ten okamžik myslím. V době hladu jsme neměli skoro nic, ale přesto jsme byli schopni se rozdělit. Právě tehdy jsem pochopila, co znamená lidskost.

Když začala válka, byla jste ještě velmi mladá. Pamatujete si okamžik, kdy jste pochopila, že se Váš život navždy změnil?

Ano. Nikdo z nás si nedokázal představit, jak dlouhá a strašná válka bude. Věřili jsme, že brzy skončí. Místo toho přišly roky utrpení. Na frontě člověk velmi rychle dospěje. Najednou už nejste dítě. Vidíte smrt, utrpení, zranění. Vidíte, jak během několika vteřin mizí lidé, se kterými jste ještě před chvílí mluvili. Válka nám vzala mládí. Mnozí z nás neměli možnost normálně vyrůst. Ale zároveň nás naučila odpovědnosti, odvaze a obrovské vnitřní síle.

Bojovala jste u Stalingradu i na Kurském oblouku, tedy v bitvách, které změnily průběh války. Jaké byly tyto boje?

Bylo to peklo. Jiné slovo pro to neexistuje. Ve Stalingradu se bojovalo o každý dům, každé schodiště, každý sklep. Země byla doslova nasáklá krví. Neustále jsme slyšeli výbuchy, střelbu, křik raněných. U Kurska zase duněla zem pod pásy tisíců tanků. Člověk měl pocit, že se celý svět proměnil v jeden obrovský požár. Přesto jsme bojovali. Ne proto, že bychom byli nebojácní. Každý měl strach. Ale věděli jsme, že za našimi zády jsou naše rodiny, naše domovy a naše země.

Často hovoříte o síle lidské vůle. Proč?

Protože jsem na vlastní oči viděla věci, které se zdály nemožné. Jednou během bojů u Kurska byl zasažen tank. Uvnitř zůstal mladý tankista. Hořelo kolem něj všechno. Podařilo se mi ho doslova vypáčit ven. Byl strašlivě zraněný. Silně krvácel a jeho noha byla téměř utržená. Upřímně řečeno, nevěřila jsem, že přežije. Ale podívala jsem se mu do očí a řekla: „Vydrž. Zachráním tě. Slibuji ti modré z nebe.“ Nevím, proč jsem to řekla. Snad jsem chtěla, aby neztratil naději. Ošetřila jsem ho a dopravila do polní nemocnice. Lékaři pak dokázali zázrak. Zachránili nejen jeho život, ale i nohu. Po válce mě dlouho hledal. Chtěl osobně poděkovat ženě, která mu ve chvíli mezi životem a smrtí slíbila modré z nebe ale nikdy jsme se uý nesetkali. Osud. Tehdy jsem pochopila, že lidská vůle má neuvěřitelnou sílu.

Sama jste se však také ocitla na hranici života a smrti.

Ano, a velmi doslova. Bylo to během jedné z posledních bitev na německém území. Po těžkých bojích jsme byli tak vyčerpaní, že jsme usnuli v jedné tovární hale. Kolem nás ležela těla padlých německých vojáků, která byla shromažďována k odvozu. Byli jsme tak unavení, že jsme usnuli přímo mezi mrtvými. Když později přišli vojáci sbírat padlé, považovali mě za mrtvou. Naložili mě spolu s ostatními na vůz. Až když se mi pohnula noha, někdo vykřikl: „Ona je živá! Haló, ona je živá!“ Odnesli mě do podzemního krytu. Vysvlékli mě do naha a začali celé tělo třít lihem, aby obnovili krevní oběh. O tom, co se tehdy dělo, jsem se dozvěděla až po třiceti letech. Na výročí bitvy u Stalingradu jsem se setkala se dvěma vojenskými lékaři. Pořád za mnou chodili a ale nebyli si jistí. Jeden říkal to nní ona a druhý zase to je určitě ona. Už jsem to nevydržela poslouchat a šla k nim s otákou proč za mnou chodí a oni se mě zeptali jestli jsem mrzla ve Staligradu a já na to že ano. Poznali mě a ptali se jestli vím kdo mě zachránil? Já to nevěděla a odpověděli že to byli oni jako mladí medici z lekařské univerzity tehdy sbírali a zachranovali zraněné a sbírali mrtvé vojáky rudé armády. Pak jme se silně objali a se slzami v očích mi vyprávěli další podrobnosti, že když mě zachraňovali třením prosili mě abych zůstala na živu, plakali u toho ajejich horké slzy dopadaly na mé nahé, zmrzlé tělo. Říkali, že tehdy odmítli připustit, že zemřu. Možná právě jejich víra mě vrátila zpět k životu.

Kde Vás zastihl konec druhé světové války, kde vás zastihl "Den vítězství"?

V bývalém Československu, nedaleko Rokycan. Pamatuji si obrovskou radost. Lidé plakali, objímali se, smáli se. Všichni věřili, že utrpení konečně skončilo. Jenže skutečný mír přišel až o několik dní později. Stále se bojovalo proti ozbrojeným skupinám a diverzantům. Umírali mladí chlapci, přestože válka už oficiálně skončila. Byla to zbytečná smrt. Proto je pro mě Československo zvláštním místem, měla jsem tam blízkého přítele Josef Sýkora z Rokycan. Ceskoslovensko mi připomíná nejen vítězství, ale i poslední oběti války.

Co byste chtěla vzkázat mladým lidem a budoucím generacím?

Především to, že nejdůležitější je mír. Chraňte mír za každou cenu, protože bez něj neexistuje budoucnost. Učte se bránit svou vlast, své hodnoty a své blízké. Posiluje to ducha člověka i celé společnosti. Naše generace zaplatila za mír strašlivou cenu ale stala se nejsilnější generací v dějinách lidstva. Proto prosím mladé lidi: udělejte vše pro to, aby se už nikdy žádná válka neopakovala. Protože člověk, který jednou viděl válku, už nikdy nebude stejný. Možná se dnes mladým lidem zdá, že je to slovo obyčejné, že je samozřejmé. Ale věřte mi, není. Moje generace velmi dobře ví, jakou má mír cenu, protože jsme žili v době, kdy zmizel. A když zmizí mír, zmizí s ním téměř všechno – domovy, rodiny, sny, mládí, radost i samotná budoucnost. Když vypukla válka, byli jsme ještě děti. Měli jsme své sny. Chtěli jsme studovat, zakládat rodiny, pracovat, smát se, žít obyčejné životy. Válka nám všem vzala mládí. Mnozí moji vrstevníci se nikdy nevrátili domů. Zůstali navždy mladí. Dodnes si pamatuji jejich tváře, jejich hlasy, jejich smích. Člověk nezapomíná na své padlé přátele, ani když uplyne osmdesát let.

Říkám často, že jsem během války pochopila, že někdy se i mrtví mohou stát znovu živými. Nemyslím tím jen svůj vlastní příběh, kdy mě považovali za mrtvou a přesto jsem se vrátila k životu. Myslím tím především sílu lidského ducha. Dokud člověk neztratí víru, naději a vůli žít, není poražen. Mladí lidé by proto měli pečovat nejen o své vzdělání a fyzickou sílu, ale také o svůj charakter. Učte se odpovědnosti, odvaze, soucitu a vzájemné pomoci. Silná společnost nevzniká ze strachu ani z nenávisti, ale z úcty člověka k člověku. bA ještě jednu věc bych chtěla říci: milujte svou vlast a chraňte ji. Každý člověk má odpovědnost za zemi, ve které žije. Obrana vlasti neznamená pouze držet v ruce zbraň. Znamená také poctivě pracovat, starat se o své blízké, zachovávat historickou paměť a nedovolit, aby se tragédie minulosti opakovaly.

Pamatujte, že války nezačínají na bojištích. Začínají v lidských myslích – lhostejností, nenávistí, ztrátou úcty k druhým a zapomínáním na historii. Národy, které zapomenou na utrpení minulých generací, riskují, že budou nuceny prožít stejné tragédie znovu. Mír není dar, který dostáváme navždy. Mír je třeba každý den chránit, budovat a předávat dalším generacím. A pokud se mě ve 101 letech života někdo zeptá, co je na světě nejdůležitější, odpovím bez jediného zaváhání: Chraňte mír. Když je mír, člověk dokáže překonat všechno ostatní. Bez míru není nic. Hodlá žít do výročí sta let Dne Vítězství a všechny zvu abychom to spolu oslavili.

Připravil Jan Vojtěch, šéfredaktor General News