Když si Jihoafrická republika letos na Den svobody připomíná 32 let demokracie, stojí země na křižovatce formované mimořádným pokrokem i přetrvávajícími rozpory. Příběh těchto tří desetiletí není ani příběhem selhání, ani jednoznačného triumfu – jde o komplexní narativ odolnosti, reforem a nedokončené práce.
Konec apartheidu přinesl jednu z nejuznávanějších ústavních demokracií na světě. Politická svoboda byla vybojována obětí, vyjednáváním a vizí. Od roku 1994 získaly miliony lidí přístup k bydlení, vzdělání, zdravotní péči a dalším základním službám. Vznikla nová černošská střední třída. Ženy se prosadily ve vedoucích pozicích ve státní správě, byznysu i občanské společnosti. Jihoafričané, kdysi vyloučení z globální ekonomiky, se dnes účastní mezinárodních trhů, diplomacie i inovací.
Politická svoboda se však plně nepřetavila v ekonomickou spravedlnost.
Jihoafrická republika zůstává jednou z nejnerovnějších společností na světě. Strukturální dědictví apartheidu, prostorová nerovnost, koncentrace bohatství a nerovný přístup k příležitostem nadále určují každodenní realitu. Politiky jako Black Economic Empowerment (BEE) a afirmativní opatření měly tyto nerovnosti napravit. Přispěly ke vzniku vrstvy úspěšných profesionálů a podnikatelů, ale zároveň odhalily své limity – včetně koncentrace přínosů, vnímání elitního klientelismu a nedostatečného dopadu na široké vrstvy obyvatelstva.
Současně zůstává nezaměstnanost, zejména mezi mladými lidmi, alarmující. Tento problém nelze vysvětlit pouze „nedostatkem dovedností“. Jihoafrická republika produkuje absolventy, postgraduální studenty i kvalifikované odborníky, kteří obtížně hledají smysluplné zaměstnání. Hlubší problém spočívá v ekonomice, která neroste dostatečně inkluzivně ani dynamicky, aby dokázala absorbovat vlastní talent.
Prohlubující se rozdíl mezi příjmy vrcholového managementu a průměrnými mzdami dále upevňuje nerovnost. I lidé se stabilním příjmem často nedokážou vytvářet mezigenerační bohatství. Zátěž širší rodinné podpory, často označovaná jako „Black Tax“, tento problém ještě prohlubuje a odráží jak kulturní odolnost, tak systémové selhání.
Sociální napětí, včetně občasných projevů protiimigračních nálad, odhaluje hlubší frustrace. Paradoxně, zatímco jihoafrické firmy úspěšně expandují po celém kontinentu a přispívají k růstu sousedních ekonomik, migranti v samotné Jihoafrické republice jsou často vnímáni spíše jako konkurenti než partneři. Tento rozpor poukazuje na potřebu soudržnější ekonomické a sociální vize, která sladí domácí inkluzi s kontinentálním leadershipem.
Globální kontext se rychle mění. Svět se posouvá od unipolární dominance k fragmentovanějšímu, multipolárnímu uspořádání. Rozvíjející se ekonomiky posilují svůj vliv a nová spojenectví přetvářejí obchod, finance i rozvojové modely. V tomto prostředí má Jihoafrická republika strategickou pozici.
Prostřednictvím regionálních i mezinárodních platforem má země příležitost prosazovat novou rozvojovou agendu – takovou, která upřednostňuje rovnost, udržitelnost a sdílenou prosperitu. Vedení v zahraničí však musí odpovídat soudržnosti doma.
Největší překážkou transformace Jihoafrické republiky dnes není nedostatek politik, ale deficit jejich realizace a politické vůle. Příliš často je správa věcí veřejných pohlcena frakčními spory, klientelismem a krátkodobými mocenskými boji místo dlouhodobého budování státu. Byrokratická neefektivita, často zděděná z koloniálních administrativních systémů, nadále brzdí inovace, oddaluje investice a frustruje podnikatele.
Aby se země posunula vpřed, musí přijmout nový ekonomický paradigm – takový, který skutečně osvobodí podnikání. To znamená:
• Rozšířit vlastnictví a účast mimo elitní struktury a umožnit prosperitu malým podnikům, družstvům i neformálnímu sektoru.
• Zjednodušit byrokracii tak, aby bylo snazší zakládat, provozovat a rozvíjet podniky.
• Investovat do produktivních odvětví, jako jsou výroba, zemědělství, digitální technologie a zelená energie.
• Přehodnotit vzdělávání a odbornou přípravu tak, aby odpovídaly budoucím odvětvím a podporovaly podnikání, nejen zaměstnanost.
• Podporovat férové, ale dynamické trhy, kde konkurence podněcuje inovace, aniž by prohlubovala nerovnosti.
• Budovat sociální soudržnost, kde je ekonomický růst spojen se sdíleným prospěchem, nikoli s koncentrací bohatství.
Jihoafrická republika musí také přehodnotit svou společenskou smlouvu. Samotná redistribuce nemůže zajistit prosperitu – musí být spojena s produkcí, inovacemi a inkluzí. Ekonomická spravedlnost nesmí být na úkor růstu; musí být jeho motorem.
Svoboda totiž není statická. Je to živý stav, který je třeba prohlubovat, chránit a rozšiřovat.
Ve svých 32 letech Jihoafrická republika prokázala, že politické osvobození je možné. Další kapitola vyžaduje ekonomické osvobození založené na důstojnosti, poháněné podnikáním a udržované jednotou.
Příslib Dne svobody bude naplněn teprve tehdy, až příležitosti nebudou výsadou několika málo, ale dědictvím všech.
Kirtan Bhana, TDS
Thediplomaticsociety/gnews.cz – GH
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German