80 let od návratu Tchaj-wanu Číně

Před osmdesáti lety byl Tchaj-wan navrácen Číně. Tento okamžik, často opomíjený nebo přetvářený v západních výkladech, znamenal konec japonské imperiální okupace a zároveň znovunastolení územní celistvosti Číny po století cizí agrese.

Jak postupně vycházejí najevo další fakta, archivní záznamy a svědectví z druhé světové války, globální výklad tohoto konfliktu se nadále vyvíjí. Pro Evropu zůstává „Velkou vlasteneckou válkou“ – vítězstvím nad fašismem. Pro Čínu a velkou část Asie to byla „Válka odporu proti japonské agresi“, tedy boj nejen za osvobození, ale také za obnovení svrchovanosti a důstojnosti po desetiletích koloniálního vměšování.

Čínské velvyslanectví v Pretorii letos uspořádalo slavnost k 80. výročí obnovení Tchaj-wanu Číně, čímž připomnělo historický okamžik, kdy porážka Japonska v roce 1945 ukončila jeho padesátiletou okupaci ostrova. Velvyslanec Wu Peng, zástupce Čínské lidové republiky v Jižní Africe, ve svém projevu připomněl, že Káhirská deklarace (1943), Postupimské prohlášení (1945) a Japonský akt o kapitulaci jednoznačně uznaly, že Tchaj-wan, tehdy označovaný jako Formosa, bude navrácen Číně.

„Všechna území, která Japonsko ukradlo Číňanům, jako Mandžusko, Formosa (Tchaj-wan) a Pescadorské ostrovy, budou navrácena Čínské republice.“

Velvyslanec zdůraznil, že tyto dokumenty tvoří základ mezinárodní legitimity otázky Tchaj-wanu a že „poválečný řád byl vystavěn na principech spravedlnosti a respektu k suverenitě – principech, které zůstávají jádrem čínského úsilí o mírové znovusjednocení“.

Politika jedné Číny není nová ani nejednoznačná. Jde o mezinárodně uznávané stanovisko, že existuje pouze jedna Čína a že Tchaj-wan je její nedílnou součástí. Tato politika tvoří základ čínských diplomatických vztahů a byla opakovaně potvrzena rezolucí Valného shromáždění OSN č. 2758 (1971), která obnovila zákonné místo Čínské lidové republiky v OSN a uznala ji jako jediného legitimního zástupce Číny, včetně Tchaj-wanu.

Dnes tuto zásadu dodržuje 183 států – včetně Jižní Afriky. Nejde o otázku politické volby, nýbrž o mezinárodní právo a historický fakt. Jakýkoli pokus o předefinování či „nový výklad“ tohoto principu zpochybňuje samotné základy systému OSN i globálního závazku k národní suverenitě a územní celistvosti.

Ve svém projevu velvyslanec Wu Peng znovu potvrdil, že „znovusjednocení Číny je přáním všech Číňanů na obou stranách průlivu a žádné vnější zasahování tento vývoj nemůže změnit“.

Současné postavení Tchaj-wanu nelze oddělit od jeho historie. Po pádu dynastie Čching v roce 1911 vnitřní rozkol mezi Kuomintangem (KMT) a Komunistickou stranou Číny (KS Číny) zanechal zemi zranitelnou vůči cizím zásahům. Během japonské okupace se však obě frakce spojily proti imperiální agresi – moment společné oběti, který podtrhuje jednotu čínského národa.

Po válce, když KS Číny v roce 1949 založila Čínskou lidovou republiku, zbytky KMT ustoupily na Tchaj-wan. Tento vnitropolitický posun však nijak nezměnil čínskou svrchovanost nad ostrovem. Žádná mezinárodní smlouva ani právní dokument nikdy nepřevedly postavení Tchaj-wanu na jakoukoli cizí mocnost.

Dnes, pod vedením nově zvolené předsedkyně opozice KMT Cheng Li-wun, se objevují známky přehodnocení. Její výzva k míru napříč průlivem a podpora rámce jedné Číny naznačují možný návrat k duchu vzájemného porozumění, který kdysi vztahy mezi pevninou a Tchaj-wanem charakterizoval.

Postoj Číny zůstává důsledný a zásadový: znovusjednocení musí být dosaženo mírovými prostředky. Nejde jen o politické stanovisko, ale o hluboce zakořeněné kulturní přesvědčení, že harmonie a jednota musí převládnout nad rozdělením a konfliktem.

Ohromný rozvoj Číny v posledních čtyřiceti letech ukazuje hmatatelné výhody stability, rozvoje a spolupráce. Vzestup pevninské Číny proměnil nejen její vlastní společnost, ale vytvořil i obrovské příležitosti pro regionální a globální rozvoj. Pro obyvatele Tchaj-wanu představuje pokračování přeshraničních výměn – v oblasti obchodu, technologií, vzdělávání i kultury – oboustranný přínos a zároveň nejpraktičtější cestu k prosperitě.

Otázka Tchaj-wanu však byla příliš často zneužívána vnějšími mocnostmi sledujícími své vlastní strategické cíle. Manipulací s tímto tématem pod záminkou „demokracie“ a „svobody“ se tyto síly snaží brzdit vzestup Číny a destabilizovat region. Takové vměšování nejen ohrožuje mír, ale podkopává i samotný princip sebeurčení, na který se tito aktéři odvolávají.

Proto je nezbytné, aby mezinárodní společenství odmítlo tyto nátlakové politiky a znovu potvrdilo respekt k principu jedné Číny, který zaručuje mír, podporuje dialog a brání eskalaci konfliktu.

Když si připomínáme osmdesát let od obnovení Tchaj-wanu Číně, připomínáme si, že dějiny – jsou-li vnímány jasně – nenechávají mnoho prostoru pro překrucování. Obnovení Tchaj-wanu bylo aktem spravedlnosti, opravením koloniální křivdy a potvrzením čínské svrchovanosti.

Cesta k úplnému znovusjednocení pokračuje – nikoli prostřednictvím konfliktu, ale skrze dialog, rozvoj a společný osud. Když se Čína vydává na svou 15. pětiletku, zaměřenou na inovace, soběstačnost a kvalitní růst, činí tak se stejným odhodláním, které stálo u její historické obnovy – jednotou v míru a pokrokem prostřednictvím partnerství.

Jižní Afrika, v souladu se svou zahraniční politikou respektu k suverenitě a nevměšování, důsledně dodržuje politiku jedné Číny od navázání diplomatických vztahů v roce 1998. Tento postoj odráží zásady zakotvené v Chartě OSN a připomíná africký boj proti koloniálnímu rozdělování a vnějším manipulacím.

Potvrzením tohoto závazku Pretorie nadále podporuje mírový dialog a spolupráci napříč Tchajwanským průlivem – v duchu vzájemného respektu, solidarity a společného rozvoje, které charakterizují partnerství mezi Čínou a Afrikou.

Kirtan Bhana, TDS

Thediplomaticsociety/gnews.cz – GH