Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz dvacátý: Apotheosa z dějin Slovanstva – Čtyři období Slovanstva ve čtyřech barvách

Obraz dvacátý. Vznášíte se v prostoru, kde čas není žádnou linií, ale pevným, silným kruhem – a v jeho středu dominantně pulzuje obraz Slovanská epopej, Apoteóza Slovanstva od Alfons Mucha. Vyvrcholení tohot geniálního cyklu je mimo jiné o kosmologii doslova vtělenou do barev, postav a symbolů, jde o mystickou mapu kolektivní paměti vycházející z reality a historického dědictví, která se rozlévá napříč staletími jako nekonečná a sladká řeka. Kompozice se rozvíjí jako duchovní mandala. Čtyři barevné proudy zde nejsou jen estetickým výjevem, ale ontologickým vyjádřením proudu dějin. V pravém dolním rohu se rozprostírá modrá barva, ta je doslova hluboká, téměř tekutá, jako pramen nevědomí. Je to pradávno, mytický počátek, kde se Slované rodí z mlhy lesa, vody a třeskutých časů. Modrá zde není chladná, ale mateřský laskavá, nese v sobě ticho před slovem, dějinný potenciál před činem.

Protilehlý pól, červená vlevo nahoře, plane jako krvavá jizva ale zároveň jako prapor. V této barvě se koncentruje oheň Husitských válek – krev i víra, destrukce, znovuzrození a neporaženost. Červená zde není pouze konfrontačním prvkem ale je doslova eruptivní energií odporu, momentem, kdy se dějiny lámou a člověk se staví proti osudu. Mezi těmito póly se svíjí temná hmota, na první pohled jakési postavy v černi, které zosobňují útlak. Nejsou individualizované, spíše stínové, jako by šlo o archetypy samotného nepřítele. V jejich přítomnosti rezonují nájezdy Frankové, Avarské i pozdější nadvlády. Černá zde pohlcuje světlo, je tíhou veškerých dějin, ale zároveň vytváří kontrast, bez něhož by vůbec nebylo možné rozpoznat světlo naděje.

Naděje opět, stejně jako v předešlích plátnech přichází v podobě žluté – barvy, ta která neoslňuje, ale prozařuje. Postavy v ní zalité nepůsobí triumfálně v agresivním smyslu, ale spíše nesou klidné vědomí naplnění. Je to světlo smíření, svobody a jednoty, jakýsi eschatologický horizont, kde se dějiny uzavírají do harmonie. Střed obrazu je obsazen silným mladým mužem s rozevřenou náručí – figurou, která není konkrétní osobou, ale ztělesněním kolektivního utrpení i naděje. V jeho silném patetické gestu se zrcadlí motiv Krista jako oběťi i vykoupení. Není to však žádná kopie, ale transpozice, kde slovanský člověk je jako nositel vlastního příběhu spásy.

Kolem něj se rozvíjí kruhy věnců, jejichž cyklická forma evokuje jednotu a věčnost. Mladí lidé s lipovými ratolestmi jsou symbolem slovanské identity, věrohodně skládají hold minulosti, ale zároveň tuto minulost transformují. Mezi nimi lze rozpoznat i dokonce odkaz na Československé legie, jejichž přítomnost propojuje mýtus s moderní historií. Nad tím vším se klenou další vážné znaky, holubice jako tichý dech míru, a duha jako jakýsi most mezi všemi existujícími světy. Tyto symboly nejsou dekorací, ale jsou jazykem, kterým obraz hovoří o překonání dualit, jako jsou války a mír, utrpení a radosti, minulost a budoucnost.

Celek působí jako duchovní krajina, kde čas není lineární, a dovolím si použít své oblíbené slovo, vrstevnatý. Minulost se zde nevzdaluje, ale přetrvává jako energie, která formuje přítomnost i budoucnost. Mucha tak nevytváří pouze historický obraz, ale ohromnou metafyzickou vizi, jež je výzvou k pochopení dějin jako procesu, který musí směřovat k jednotě, jinak Slované přestanou existovat. V této apoteóze není triumf křikem vítězů, ale tichým blahodárným světlem poznání.

Přečtěte ssi také: https://gnews.cz/cs_cz/tema/slovanska-epopej-alfonse-muchy-obraz-devatenacty-zruseni-nevolnictvi-na-rusi-svobodna-prace-osnova-narodu/

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News