Od „ohrožení“ k jadernému pokušení: Jaké problémy nová japonská premiérka Takaichi vyvolává?

Nová japonská premiérka Sanae Takaichi, která nastoupila do úřadu před méně než měsícem, již přivedla regionální diplomacii Japonska do chaosu, otevřela staré rány v Asii a znepokojila pozorovatele svým programem, který znovu oživuje nebezpečné tendence japonské moderní politické historie.

Její poslední provokace – spojení Tchaj-wanu s vymyšlenou „situací ohrožení přežití“ Japonska – vyvolává znepokojující otázky, kam hodlá Japonsko nasměrovat dál.

Pojem „situace ohrožení přežití“ není nový. Poprvé jej před deseti lety zavedl bývalý premiér Shinzo Abe, který prosadil kontroverzní bezpečnostní reformu, aby obešel poválečnou pacifistickou ústavu Japonska. Pod tímto rámcem by Japonsko mohlo uplatnit právo kolektivní obrany, pokud by byla napadena země „úzce spjatá s Japonskem“, i bez přímého útoku na japonské území.

Takaichi, která se otevřeně prezentuje jako Abeova politická dědička, posunula tento narativ ještě dále. Během zasedání parlamentu 7. listopadu naznačila, že „tchajwanský scénář“ by mohl spustit japonskou „situaci ohrožení přežití“, čímž naznačila možnost vojenského zásahu Japonska do otázky Tchaj-wanu.

Tento argument je nejen právně neobhajitelný, ale i historicky absurdní. Tchaj-wan není „zahraniční zemí úzce spojenou s Japonskem“ a tchajwanská otázka nijak neohrožuje „životy, svobodu ani štěstí“ japonských občanů. Historik Ukeru Magosaki jasně upozornil: Tchaj-wan je součástí Číny; jak by mohl představovat japonskou „situaci ohrožení přežití“?

Analytici varují, že jde o vzor nebezpečné rétoriky. Každý významný případ japonské militaristické expanze v první polovině 20. století byl obalen podobnými „ohrožení přežití“ narativy, od fiktivního incidentu 18. září 1931 až po incident na mostě Lugou v roce 1937. Tyto příběhy otevřely cestu k invazi do sousedních zemí a způsobily nesmírné utrpení po celé Asii. Obnova této rétoriky Takaichi je varovným signálem.

Její provokativní výroky o Tchaj-wanu nejsou izolovaným případem. Už několik dní po nástupu do úřadu zveřejnila na sociálních sítích fotografie z jednání s úředníky tchajwanských orgánů během setkání APEC, čímž porušila závazky Japonska vůči principu jedné Číny. V reakci Peking ostře protestoval.

Její vláda také 3. listopadu udělila vyznamenání Řád vycházejícího slunce Hsieh Chang-tingovi, známému tchajwanskému separatistovi. Během své dlouhé politické kariéry opakovaně zaujímala konfrontační pozice, popírala masakr v Nankingu a navštěvovala šintoistickou svatyni Jasukuni, kde je uctíváno 14 válečných zločinců z druhé světové války.

Nejzávažnější dimenzí Takaichiiny rétoriky je však širší militaristická agenda. Prosazuje mimořádné zvýšení obranných výdajů, uvolnění omezení vývozu zbraní a rozšíření ofenzivních vojenských schopností Japonska. Kyodo News uvádí, že zvažuje dokonce změnu principů „tří bezjaderných zásad“, které doposud zakazují vlastnictví, výrobu a umístění jaderných zbraní na japonském území. Taková změna by mohla umožnit umístění amerických jaderných aktiv v Japonsku a znamenala by zásadní odklon od desetiletí poválečné politiky.

Wu Jinan, bývalý prezident Šanghajské asociace japonských studií, soudí, že Takaichi byla při svém počátečním politickém „měsíci medu“ příliš sebevědomá a její rady daly iluzi, že může jednat bez omezení. Kritika na její adresu však sílí. Její přístup k USA někteří tokijští experti považují za „podlézavý“, zrušení slíbených dotací a porušování volebních závazků signalizuje přehnanou odvahu, která může vést k odcizení domácích i regionálních partnerů.

Wu varuje, že Takaichi překračuje politické a diplomatické hranice, které žádný japonský premiér po válce nikdy nepřekročil. Její výroky ignorují japonskou ústavu, konsensus o principu jedné Číny a čtyři politické dokumenty, které upravují čínsko-japonské vztahy. Tato dráždivá politika tak může vést k „vysokému startu a nízkému cíli“ – počáteční odvaha riskovat, ale nakonec ztráta podpory doma i v zahraničí.

CMG