Od elektromobilů zaparkovaných v ulicích evropských měst až po niklové doly v Indonésii a kobaltové doly v Demokratické republice Kongo vede dlouhý a složitý řetězec. Přechod od fosilních paliv k čistší energetice sice slibuje nižší emise a větší energetickou bezpečnost, zároveň však dramaticky zvyšuje význam některých nerostných surovin. Pro země, které je těží, představují kritické minerály příležitost k industrializaci a ekonomickému růstu, ale také zdroj ekologických a sociálních konfliktů. Otázka proto nezní pouze, zda bude svět zelenější, ale také kdo ponese náklady této transformace.
Když dnes člověk nastoupí do elektromobilu v Berlíně, Paříži nebo Amsterdamu, jen málokdy přemýšlí o tom, odkud pocházejí suroviny ukryté v jeho baterii. Z pohledu evropského spotřebitele představuje elektromobil především technologii, která má pomoci snížit závislost na ropě a zemním plynu. Jeho ekologický příběh však nekončí u nabíjecí stanice. Za baterií stojí globální síť dolů, rafinerií, přístavů, továren a obchodních dohod, která spojuje evropská města s Indonésií, Demokratickou republikou Kongo, Čínou a řadou dalších zemí.
Právě zde se objevuje jeden z největších paradoxů současné energetické transformace. Svět se snaží omezit závislost na fosilních palivech, ale zároveň vytváří novou závislost na nerostných surovinách. Lithium, nikl, kobalt, grafit, měď nebo prvky vzácných zemin jsou nezbytné nejen pro elektromobily, ale také pro bateriová úložiště, elektrické sítě, větrné elektrárny a další technologie spojené s energetickou transformací. Podle Mezinárodní energetické agentury by se poptávka po kritických minerálech do roku 2040 při současném nastavení politik téměř zdvojnásobila. Poptávka po lithiu by měla vzrůst více než trojnásobně, zatímco u niklu, grafitu a vzácných zemin se očekává výrazný růst.
To znamená, že energetická transformace není pouze technologickým projektem. Je také projektem geopolitickým a průmyslovým. Ještě před několika desetiletími se energetická bezpečnost v Evropě spojovala především s ropou a zemním plynem. Dnes se do centra pozornosti dostávají také doly a rafinerie. Problémem přitom není pouze množství dostupných surovin, ale také jejich geografická koncentrace.
Demokratická republika Kongo zůstává klíčovým producentem kobaltu, Indonésie se stala dominantní silou na trhu s niklem a Čína má mimořádně silné postavení v těžbě a především ve zpracování řady kritických minerálů. Podle údajů UNCTAD připadá na několik málo zemí velmi významná část světové produkce kritických surovin.
Globální dodavatelské řetězce se tak mohou stát zranitelnými i v případě, že samotných zásob je na světě dostatek. Pokud je těžba nebo zpracování určité suroviny koncentrováno v několika málo zemích, může politické rozhodnutí jedné vlády ovlivnit ceny a dostupnost materiálu po celém světě. Právě to se v posledních letech stále častěji děje. Vlády začaly využívat exportní omezení, kvóty a další obchodní nástroje k ochraně vlastních průmyslových zájmů. IEA upozorňuje, že koncentrace dodavatelských řetězců se z potenciálního problému postupně stává konkrétním ekonomickým a strategickým rizikem.
Jedním z nejzajímavějších příkladů je Indonésie. Indonésie má jedny z největších světových zásob niklu a v posledních letech se z ní stal dominantní producent této suroviny. Nikl je důležitý pro výrobu nerezové oceli, ale také pro některé typy baterií používaných v elektromobilech.
Jakmile si Jakarta uvědomila strategickou hodnotu tohoto zdroje, rozhodla se změnit dosavadní model. Namísto toho, aby Indonésie jednoduše vytěženou niklovou rudu vyvážela, začala podporovat její domácí zpracování. Zákaz vývozu nezpracované niklové rudy měl přimět zahraniční investory k výstavbě zpracovatelských závodů přímo v zemi. Výsledkem je rychlý rozvoj indonéského niklového průmyslu a vznik rozsáhlé průmyslové infrastruktury. Indonésie dnes není jen místem, odkud pochází surovina. Snaží se vytvořit celý řetězec od těžby přes zpracování až po výrobu baterií a elektromobilů.
Tento přístup ukazuje, že příběh kritických minerálů nelze jednoduše vyprávět jako příběh bohatého Západu a chudého globálního Jihu. Indonéská vláda nechce být pasivním dodavatelem surovin pro evropské nebo asijské automobilky. Chce využít své přírodní zdroje k industrializaci země, přilákat zahraniční investice a vytvořit pracovní místa s vyšší přidanou hodnotou.
Zároveň však tento model přináší nové otázky. Rozmach těžby a zpracování niklu je spojen s tlakem na půdu, lesy, vodní zdroje a místní komunity. Environmentální náklady se mohou zvyšovat spolu s rychlostí industrializace. Indonésie tak čelí obtížnému dilematu: jak využít své přírodní bohatství k hospodářskému rozvoji, aniž by dlouhodobě poškodila prostředí, na kterém jsou místní komunity závislé.
V roce 2026 se Jakarta snaží svou niklovou strategii dále regulovat. Snižuje těžební kvóty a hledá rovnováhu mezi podporou průmyslu, kontrolou produkce a environmentálními standardy. Indonésie se totiž dostala do paradoxní situace: vybudovala si mimořádně silné postavení na světovém trhu, ale zároveň musí zabránit tomu, aby příliš rychlý růst produkce vedl k dlouhodobému přebytku a nízkým cenám.
Její zkušenost je proto důležitá i pro další země bohaté na nerostné suroviny. Kontrola nad zdrojem sama o sobě ještě neznamená kontrolu nad celým trhem. Skutečná ekonomická síla vzniká až tehdy, když země dokáže kontrolovat také zpracování, technologii a další fáze hodnotového řetězce. Ještě výraznější je případ Demokratické republiky Kongo. Země je světovou jedničkou v těžbě kobaltu, který se používá mimo jiné v některých typech lithium-iontových baterií.
Kongo se v posledních letech snaží využít své postavení k posílení vyjednávací pozice vůči zahraničním těžařům a odběratelům. V roce 2025 zavedlo omezení vývozu kobaltu a následně přešlo ke kvótovému systému. Tento krok měl významný dopad na světový trh. Podle IEA se očekávaný nedostatek kobaltu do roku 2035 výrazně prohloubil právě v důsledku nových omezení ze strany největšího producenta. Z pohledu evropského spotřebitele může být takový krok nepříjemný, protože zvyšuje nejistotu dodávek a může tlačit ceny vzhůru. Z pohledu Konga však představuje pokus získat větší kontrolu nad vlastním nerostným bohatstvím. A právě zde se dostáváme k otázce, která je důležitější než samotná cena kobaltu. Kdo by měl mít prospěch z přírodních zdrojů?
Pokud země vyváží surovinu bez jejího dalšího zpracování, velká část přidané hodnoty vzniká mimo její území. Místní obyvatelstvo přitom může nést část ekologických a sociálních nákladů těžby, zatímco nejvýnosnější fáze dodavatelského řetězce se odehrávají v zahraničí. Proto se stále více rozvojových zemí snaží posunout výše v hodnotovém řetězci. Nejde pouze o to těžit více kobaltu nebo niklu. Jde o to, kdo bude vlastnit rafinerie, zpracovatelské závody, technologie a výrobní kapacity.
Kongo se zároveň snaží posílit kontrolu nad vlastními geologickými informacemi. V roce 2026 začalo budovat rozsáhlou národní geologickou databázi, která má zmapovat potenciál země v oblasti kobaltu, mědi, lithia a dalších surovin. Vláda přitom považuje geologická data za strategické aktivum, které může zlepšit její vyjednávací pozici vůči zahraničním investorům. To je významný posun. Kongo už nechce být vnímáno pouze jako místo, kde se nachází nerostné bohatství. Snaží se stát aktérem, který rozhoduje o tom, za jakých podmínek bude toto bohatství využíváno. Evropská unie si mezitím uvědomuje, že její zelená transformace vytváří nový typ strategické závislosti.
Evropský zákon o kritických surovinách, Critical Raw Materials Act, proto nestaví pouze na zvyšování dovozu. Jeho cílem je zvýšit kapacitu Evropské unie v oblasti těžby, zpracování a recyklace strategických surovin a zároveň diverzifikovat dodávky ze třetích zemí. Evropská komise v rámci tohoto systému podporuje takzvané strategické projekty, které mají přispět k bezpečnosti dodávek a jejich geografickému rozložení.
Evropa tak začíná budovat vlastní politiku nerostných surovin. Je to reakce na svět, ve kterém se ekonomická bezpečnost stále více propojuje s energetikou a průmyslovou politikou. Současně se však otevírá další otázka: pokud bude Evropa hledat nové zdroje v Africe, Latinské Americe nebo Asii, bude schopna zajistit, aby její dodavatelské řetězce respektovaly nejen evropské klimatické cíle, ale také pracovní, sociální a environmentální standardy?
Evropská legislativa se o to pokouší. Kritéria pro strategické projekty například počítají s minimalizací environmentálních a sociálních dopadů, respektováním lidských práv, práv původních obyvatel a pracovních práv a se zapojením místních komunit. Problémem však zůstává, že mezi pravidly napsanými v Bruselu a jejich uplatňováním tisíce kilometrů daleko může existovat značný rozdíl. Bylo by ale příliš jednoduché tvrdit, že elektromobilita nebo obnovitelné zdroje pouze přesouvají ekologické problémy z Evropy do rozvojových zemí.
Energetická transformace má reálný potenciál snížit spotřebu fosilních paliv a emise skleníkových plynů. Kritické minerály jsou zároveň nezbytnou součástí elektrifikace dopravy, rozvoje elektrických sítí a bateriových úložišť. Bez jejich dostupnosti nebude možné dosáhnout mnoha klimatických cílů. Skutečnou otázkou proto není, zda se máme zelené transformace vzdát. Spíše jde o to, jak ji udělat méně závislou na několika málo dodavatelích a zároveň spravedlivější vůči zemím, které poskytují její materiální základ.
Jednou z cest je recyklace. IEA očekává, že podíl recyklovaných kritických minerálů na celkové nabídce bude v příštích desetiletích významně růst. U některých materiálů, například kobaltu a mědi, už existují relativně rozvinuté recyklační řetězce. U lithia a niklu však bude nutné recyklační kapacity dále rozšiřovat. Další cestou je technologická změna. Čím více se automobilový průmysl obejde bez určitých materiálů nebo najde jejich levnější a dostupnější alternativy, tím menší bude strategická hodnota jednotlivých ložisek.
A třetí cestou je větší diverzifikace. Nejde pouze o to najít více dolů. Je třeba diverzifikovat také rafinaci, zpracování, výrobu baterií a recyklaci. Jinak může svět jednoduše vyměnit závislost na několika producentů ropy za závislost na několika centrech zpracování kritických minerálů. Příběh kritických minerálů proto není příběhem jednoduchého konfliktu mezi „zelenou Evropou“ a „chudým globálním Jihem“. Je mnohem složitější.
Evropská unie potřebuje suroviny, aby mohla elektrifikovat svou ekonomiku. Indonésie chce využít nikl k industrializaci. Demokratická republika Kongo chce prostřednictvím kobaltu posílit svou ekonomickou a geopolitickou pozici. Čína se snaží udržet silné postavení ve zpracování řady kritických minerálů. A místní komunity v těžebních oblastech chtějí mít možnost rozhodovat o tom, co se děje s jejich půdou, vodou a životním prostředím. Všichni tito aktéři mají legitimní zájmy, které se však nemusí vždy shodovat.
Právě proto bude další fáze energetické transformace mnohem více než otázkou technologií. Bude otázkou obchodní politiky, průmyslové strategie, rozvojové ekonomiky, geopolitiky a sociální spravedlnosti. Když tedy příště uvidíme elektromobil na evropské ulici, stojí za to představit si také jeho druhý konec. Nejen baterii, ale důl. Nejen továrnu, ale krajinu. Nejen evropského spotřebitele, ale také horníka, místní komunitu a vládu země, která vlastní nerostné bohatství.
Zelená transformace může být jednou z největších technologických změn 21. století. Její úspěch se však nebude měřit pouze počtem elektromobilů na evropských silnicích nebo množstvím instalovaných větrných elektráren. Bude se měřit také tím, zda dokáže vytvořit dodavatelské řetězce, které nejsou založeny pouze na přesouvání nákladů z jedné části světa do druhé.Otázka budoucnosti proto nezní pouze: Jak rychle dokážeme přejít na čistou energii? Stejně důležitá je otázka druhá: Dokážeme přitom vytvořit systém, v němž bude cena zelenějšího světa rozložena spravedlivěji?
Prokop Stach
