Velká evropská města už nejsou jedinou představou o úspěšném životě. Část mladých lidí začíná zvažovat menší a středně velká města, která nabízejí dostupnější bydlení, kratší dojíždění, více zeleně a silnější pocit komunity. Nejde o masový útěk z metropolí. Spíše se mění představa o tom, co člověk od místa, kde žije, vlastně očekává. A jedním z hlavních důvodů jsou velmi praktické věci: cena bydlení, čas a způsob práce. Ještě před několika desetiletími se zdálo, že mladý člověk, který chce studovat, najít dobrou práci a „něco dokázat“, má v Evropě v zásadě jednoduchý plán: přestěhovat se do velkého města. Praha, Berlín, Vídeň, Amsterdam nebo Paříž nabízely univerzity, pracovní příležitosti, kulturní život i pocit, že člověk žije uprostřed dění. Menší města byla často spíše místem, odkud se odcházelo.
Dnes už tento obraz není tak jednoznačný. Neznamená to, že by velká města přestala být atraktivní. Naopak. Pro řadu profesí, zejména v některých sektorech služeb, technologií, financí nebo médií, zůstávají metropole důležitými centry pracovních příležitostí. Mladého člověka ale při rozhodování o bydlení stále více zajímá i něco jiného: kolik hodin denně stráví na cestě, kolik z výplaty padne na nájem a zda má po práci ještě čas na život. Právě tady se do hry vracejí menší a středně velká města. Ne jako romantický únik od moderního světa, ale jako praktická alternativa.
Stačí se podívat na české prostředí. Praha zůstává ekonomickým, politickým a kulturním centrem země, zároveň se však pro část mladých lidí stává stále obtížnější představit si v ní dlouhodobý život. Ceny bytů i nájmů jsou vysoké a pořízení vlastního bydlení je pro člověka na začátku kariéry často velmi vzdáleným cílem. Brno je sice samo o sobě drahé a rozhodně už není „levnou Prahou“, přesto nabízí jinou kombinaci pracovních možností, univerzit a městského života. A ještě dál od Prahy lze najít města, kde jsou náklady na bydlení výrazně nižší. Nejde přitom pouze o samotnou cenu bytu. Důležitá je celková rovnice.
Pokud člověk vydělává v Praze více, ale zároveň platí vysoký nájem, stráví dlouhé hodiny dojížděním a většinu svého volného času tráví ve městě, které je pro něj finančně náročné, nemusí být vyšší příjem automaticky synonymem vyšší životní úrovně. Pro některé mladé lidi začíná být důležitější otázka, kolik peněz a času jim po práci skutečně zbývá. Brno je v tomto ohledu zajímavým příkladem. Je dostatečně velké na to, aby nabídlo univerzity, technologické firmy, kulturní instituce, restaurace a kavárny, ale zároveň dostatečně kompaktní na to, aby člověk nemusel každý den plánovat život podle dopravní špičky. Z centra se lze během krátké chvíle dostat do klidnější rezidenční čtvrti nebo do přírody.
Podobný princip lze najít i v dalších evropských zemích
Německo má například dlouhou tradici regionálních center, která nejsou jen menšími verzemi Berlína. Lipsko, Freiburg, Heidelberg nebo Münster mají vlastní univerzitní, kulturní a ekonomické zázemí. Podobně v Rakousku existují vedle Vídně města jako Graz, Innsbruck nebo Salcburk, která dokážou nabídnout pracovní i studijní příležitosti a zároveň jinou městskou zkušenost než hlavní město. To je možná důležitější, než se na první pohled zdá. Problém totiž není jednoduše v tom, že by mladí lidé najednou „neměli rádi velká města“. Spíše začínají rozlišovat mezi velikostí města a kvalitou života. Velké město může znamenat více možností. Zároveň ale může znamenat delší dojíždění, dražší bydlení, větší konkurenci a anonymnější každodenní život.
Středně velké město naopak nemusí nabídnout všechno, ale může nabídnout dostatek. A právě slovo „dostatek“ může být pro novou generaci důležitější než představa neomezeného výběru. Změnu navíc podporuje způsob, jakým dnes lidé pracují. Pandemie covidu-19 sice nezpůsobila revoluci v bydlení, ale výrazně urychlila rozšíření práce na dálku a hybridních pracovních režimů. Pro některé zaměstnance se tím změnila základní podmínka: pokud nemusí být v kanceláři pět dní v týdnu, nemusí nutně bydlet několik stanic metra od ní. Otázka pak zní překvapivě jednoduše: Pokud člověk nemusí každý den dojíždět do kanceláře v centru Prahy, Berlína nebo Paříže, proč by tam měl nutně bydlet?
Ještě před deseti nebo patnácti lety by taková otázka dávala v mnoha profesích menší smysl. Dnes už ne. Samozřejmě, práce na dálku není dostupná všem. Lékař, učitel, pracovník ve výrobě nebo zaměstnanec restaurace nemůže svou práci přesunout domů tak snadno jako analytik, programátor nebo část administrativních pracovníků. Hybridní práce proto rozhodně neznamená konec kanceláří ani konec velkých měst.
Mění však možnosti těch, kteří ji využívat mohou
A právě zde je třeba rozlišovat mezi dvěma různými trendy. Jeden směřuje od metropole k jejímu širšímu okolí: člověk pracuje v Praze, ale bydlí v menším městě nebo obci s dobrou železniční dostupností. Druhý vede ke skutečnému posilování regionálních center, která mají vlastní univerzity, zaměstnavatele a služby. Ani jeden z těchto trendů automaticky neznamená návrat na venkov. Spíše se rozšiřuje mapa míst, kde lze vést relativně pohodlný městský život.
Pandemie zároveň změnila způsob, jakým část lidí přemýšlí o prostoru. Během lockdownů se pro mnoho obyvatel metropolí staly najednou velmi konkrétními věci, kterým předtím nemuseli věnovat tolik pozornosti: velikost bytu, dostupnost parku, možnost jít pěšky na nákup nebo jen na chvíli uniknout z hustě zastavěného prostředí. Po návratu do běžného života tyto preference úplně nezmizely. U části mladých lidí se navíc už před pandemií rozvíjel zájem o takzvaný „slow life“, lokální podniky, cyklistiku, pěší dopravu, komunitní život nebo práci z kaváren. Nejde o jednotné hnutí a rozhodně ne o trend, který by zasáhl všechny. Přesto ukazuje na širší změnu: technologický pokrok nemusí vždy znamenat touhu po větším, rychlejším a rušnějším prostředí. Někdy umožňuje právě opačnou věc.
Technologie mohou člověku dovolit pracovat pro firmu z velkého města a přitom žít jinde. Menší město navíc nemusí znamenat nudu. To je možná jeden z největších stereotypů, které stojí za přehodnocení. Mladý člověk dnes nemusí hledat město podle toho, kolik má obyvatel. Zajímá ho spíše, zda tam najde univerzitu, dobrou kavárnu, koncert, knihkupectví, sportovní možnosti, coworking nebo místo, kde se může pravidelně potkávat s ostatními. Měřítko města proto není všechno.
Některá středně velká města dokážou vytvořit překvapivě živé prostředí právě díky tomu, že se v nich jednotlivé části života nacházejí blízko sebe. Univerzita není na druhém konci města. Kavárna není hodinu cesty od parku. Koncertní klub není několik přestupů od bytu. Člověk může během jednoho dne zvládnout práci, sport, nákup i setkání s přáteli bez toho, aby polovinu večera strávil v dopravě. To může znít jako maličkost. Ve skutečnosti jde o čas.
A čas se stává jednou z nejcennějších komodit moderního městského života. Velká metropole nabízí obrovské množství možností, ale zároveň vyžaduje, aby se člověk mezi nimi pohyboval. Středně velké město jich nabízí méně, ale některé z nich jsou fyzicky mnohem blíž. Pro člověka, který nechce svůj každodenní život neustále plánovat kolem dopravy, to může být zásadní rozdíl.
Další otázkou je komunita
V metropoli může člověk žít několik let, aniž by znal své sousedy. Ve středně velkém městě je pravděpodobnější, že se bude opakovaně potkávat se stejnými lidmi – v kavárně, v knihovně, na farmářském trhu, v parku nebo na místním festivalu. Není to automaticky výhoda. Menší prostředí může být také uzavřenější a pro některé lidi méně anonymní, než by si přáli. Přesto má fyzická blízkost v době sociálních sítí zvláštní hodnotu. Můžeme být v kontaktu s lidmi na druhém konci Evropy nebo světa během několika sekund. Zároveň ale nemusíme znát člověka, který bydlí o patro níže. Čím více každodenní komunikace probíhá online, tím zajímavější může být obyčejná možnost někoho pravidelně potkávat ve stejném prostoru.
Právě proto není návrat k menším městům pouze otázkou cen nemovitostí. Je také otázkou toho, jaký každodenní život lidé považují za žádoucí. Tento trend má ale své velmi jasné hranice. Bylo by chybou představovat si Evropu jako kontinent, na kterém mladí lidé masově opouštějí metropole a stěhují se do menších měst. V mnoha regionech je situace přesně opačná. Menší města a venkovské oblasti stále přicházejí o mladé obyvatele, zejména pokud jim nedokážou nabídnout univerzitu, kvalitní pracovní místa nebo spolehlivé dopravní spojení. Menší město není atraktivní jen proto, že je menší.
Pokud v něm není práce, kvalitní veřejná doprava, školy, zdravotní služby nebo kulturní život, nižší cena bydlení sama o sobě mladé lidi nepřesvědčí. Levnější byt může být velmi slabou kompenzací za to, že za každou pracovní příležitostí musí člověk cestovat desítky kilometrů. To je důležitý rozdíl mezi romantickou představou malého města a jeho skutečnou atraktivitou. Budoucnost proto pravděpodobně nebude spočívat v jednoduchém přesunu obyvatel z velkých měst do malých. Mnohem zajímavější bude otázka, zda se podaří vytvořit síť dobře fungujících regionálních center, která nabídnou dostatek pracovních příležitostí, kvalitní veřejný prostor a služby, aniž by musela kopírovat model velké metropole.
To ostatně představuje výzvu i pro samotná města
Pokud chtějí přilákat a udržet mladé obyvatele, nestačí postavit několik nových bytových domů. Lidé nepotřebují pouze místo, kde mohou přespat. Potřebují místo, kde mohou žít. To znamená dostupné bydlení, fungující veřejnou dopravu, parky, školy, sportoviště, kulturní instituce, kavárny, knihovny a prostory, kde mohou vznikat nové komunity. Stejně důležitá je dostupnost. Středně velké město může být atraktivní samo o sobě, ale jeho význam roste, pokud je dobře propojené s ostatními regiony. Rychlý vlak do Prahy nebo Berlína může být pro menší město stejně důležitý jako nový coworkingový prostor. Člověk nemusí mít všechno za dveřmi, pokud se k tomu dokáže rychle dostat.
Právě tady může být budoucnost evropských regionálních center překvapivě zajímavá. Nemusejí soutěžit s Prahou, Berlínem nebo Paříží v tom, kdo nabídne více mrakodrapů, kanceláří nebo nočních klubů. Jejich výhodou může být právě jiná městská zkušenost. Město, kde je možné mít práci, která člověka živí, bydlení, které ho finančně nezatíží na každém kroku, park několik minut od domu a kavárnu, kde ho barista zná jménem.
To zní možná méně ambiciózně než život v centru evropské metropole. Pro část mladých lidí to ale může být přesně ten druh ambice, který dnes hledají. Možná tedy nejde o to, že by mladí Evropané přestali snít o velkých městech. Spíše se mění jejich představa o tom, co má takový život přinášet. Ještě nedávno byla adresa v centru metropole téměř automaticky spojována s příležitostí, úspěchem a moderním životním stylem. Dnes je otázka složitější. Pro někoho zůstane Praha, Berlín nebo Paříž nenahraditelným místem, kde chce studovat, pracovat a poznávat svět. Pro jiného může být stejně důležité město, ve kterém nemusí za každou drobností cestovat přes celý region a kde mu po zaplacení nájmu zůstane dost peněz na něco jiného než další měsíc života.
Velká města tedy nejspíš nezmizí z představ mladých Evropanů. Jen už nemusí být jejich jediným měřítkem úspěchu. A možná právě v tom spočívá nový půvab menších měst: nechtějí člověku nabídnout celý svět na několika kilometrech čtverečních. Nabízejí mu něco skromnějšího – a pro některé stále cennějšího. Místo, kde je možné mít práci, přátele, trochu prostoru a také čas na to, aby si člověk svůj vlastní život skutečně užil.
Prokop Stach