Rozhovor o umělecké fotografii se světovým fotografem Robertem Vanem – pro mne je nejdůležitější svoboda

Robert Vano je módní a reklamní fotograf. Narodil se 5. května 1948 na Slovensku v Nových Zámcích. Po emigraci v sedmdesátých letech do Spojených států pracoval nejdříve jako kadeřník a vizážista, později byl asistentem módních fotografů, jako jsou například Horst P. Horst, Marco Glaviano a Leo Castelli. Od roku 1984 se stal samostatným fotografem. Působil v New Yorku, Paříži, Miláně, v současnosti žije a pracuje v České republice v Praze. Já osobně Roberta Vana znám již řadu let, a tak si mimořádně dovolím při tomto rozhovoru Robertovi tykat. Navíc on mi to tykání před lety nabídl sám. Je to prý lepší, jak pro práci, tak pro vztah mezi lidmi, zvlášť mezi lidmi, kteří si mají co říct. Robertovu tvorbu jsem si zamiloval, když jsem uviděl jeho fotografický cyklus zahrad v jižní Francii, v nádherných zahradách u vily Christiana Diora. (K tomu později). Taky má rád stejně jako já dynamiku a nadčasovost snímku. Takže méně či více rozmazaný snímek je pro nás vlastně dynamikou pohybu. Robert je nesmírně pracovitý a já se s ním vždy rád setkám pro jeho upřímnost, nadhled, a hlavně pozitivní myšlení.

Vím o tobě, Roberte, že jsi občan Spojených států, tak jsem se chtěl zeptat, jestli otevřeme také i nějaké politické otázky?

Já mám jenom jedno občanství, a to americké, k tomu jen dodám, že my ve Státech máme dost vlastních problémů. Takže já si myslím, že kdyby se vyřešily problémy ve Státech, tak by se možná vyřešily i v jiných zemích. Ono to jede pořád nahoru a dolů. 70. léta byla o lásce a přátelství, kamarádství, a teď je prostě taková naštvaná doba, nebo období.

Nezavedl bys tedy nějaká ta 60. léta, období lásky?

To já nevím… Ono to asi přijde samo. To nejde násilím. On byl v Americe jeden vůdce, Martin Luther King, který říkal, že kdyby člověk změnil sebe, tak by nemusel měnit svět. A to je hodně těžké změnit sebe, protože já nedokážu ani přestat kouřit cigarety, takže já nemůžu jít a chtít měnit někoho jiného, když neumím změnit ani sám sebe.

Ty jsi profesionální fotograf, jak se podle tebe daří fotografům tady v Česku?

Já si myslím, že pokud to člověk dělá, tak jak má, tak je to všude stejný a daří se. Moje babička říkala, že pokud něco chceš, tak si to musíš tvrdě zaplatit, nebo lépe tvrdě odpracovat. Takže mně se daří dobře. Já už nemám žádnou rodinu, manželku, děti, ani Porsche, bazén, letadlo, a na »májku« (paštiku – pozn. red.) a rohlík si pořád vydělám.

Máš nějakého domácího mazlíčka?

Ne. Já jsem sám svůj mazlíček.

Ty jsi občan Spojených států a žiješ v Česku, proč tomu tak je?

Já jsem se narodil v Československu a v roce 1967 jsem emigroval. Tím mě zbavili národnosti a občanství až do 90. roku a žil jsem jen tam. Pak jsem jezdil mezi Státy a Českem, když ještě žila maminka. Pak tady založili časopis ELLE a první redakci udělali z lidí, kteří pracovali pro tyhle časopisy po celém světě. Takže lidi v redakci byli z Austrálie, Kanady, Německa, Francie a já tehdy dostal nabídku dělat kreativního ředitele. Všichni jsme měli smlouvu na dva roky a pak se všichni vrátili a jen já jsem tu už zůstal. Mně se Praha líbí a je tu moc hezky. Navíc Praha byla v 90. letech jak zakletý Disneyland, všechno šedivé, padaly omítky a pak se to začalo měnit.

Ty jsi řekl jednou takovou myšlenku, když jsme se na nějaké fotografické výstavě potkali, že fotograf, který chce začít dělat uměleckou nebo výtvarnou fotografii, tak musí jít na zkušenou do Paříže, je to tedy tak?

Já to říkám, protože když jsem byl malý, tak babička pořád říkala, že pokud něco chcete, musíte za tím jít. Ona taky říkala, že za jejího času, tedy Rakouska–Uherska, když chlapec dospěl v 15 letech, tak mu otec sbalil batoh a poslal ho do Vídně. Tam byl 10-20 let a vrátil se pak do vesnice a uměl 7 jazyků, měl profesi. Například tady v Praze znám mnoho mladých lidí, a když se ptám třeba Američanů, co tu dělají, tak oni, že tu studují. Tak si říkám, co tu mohou studovat, co není v Americe? A oni říkají: „My děláme pro Budweiser a tady se učíme, jak se dělá pivo.“ No, takže když bys chtěl vědět, jak se dělá vodka, musíš do Ruska, na film musíš do Hollywoodu, fotografové do Paříže a ten Budweiser do Českých Budějovic u nás.

Ty jsi tak pozitivní člověk a vždycky přijdeš s nějakým novým projektem. Co plánuješ za nové projekty do budoucna?

No, většinou plánují ti druzí, a já to buď vezmu, nebo nevezmu. Já pro sebe plánuji novou knížku, protože jsem měl tu poslední »memoris«, a to jsou tři roky. Mám totiž spousty negativů z 50. let. Taky děláme zajímavý projekt Platinový workshop. Já začal dělat ty platinový tisky pro sebe, ale je dobré, že se o tuto techniku zajímá nejen jednotlivec, ale celá firma, která má o to zájem. Jinak já nic moc neplánuju, protože já jsem plánoval, když jsem byl mladý a chtěl být fotograf. To bylo snad jediné, co jsem chtěl a co jsem plánoval. Teda ještě plánuji, abych tu dlouho žil a byl zdravý. Ono v každé dekádě je něco jiného, co člověk chce. Ve dvaceti plánuješ jiné věci.

Jak vnímají v Americe, nebo i ve světě, naši českou fotografii?

Teda nevím, jak je to teď, protože jsem tady už dlouho, ale předtím, když jsem byl v Americe, tak tam nikdo neznal českou fotku. Možná jen fotografové to vnímají, ale normální lidi vnímají jen to, co se děje aktuálně kolem nich. Že by tam znal někdo pana Drtikola, Sudka, Saudka, to už je limitované. Asi na to neděláme tu správnou reklamu. Ono když jsme prodali v 60. letech Drtikola do Kanady, a teď nemůžeme ani uspořádat výstavu Drtikolovi k jubileu, tak je něco špatně. Tady nemáme žádné pořádné výstavy třeba jako v Americe, Francii. Když chci jít na výstavu, tak musím jet do Vídně nebo Berlína. Ve světě je to jiné. Já když mám třeba výstavu jinde, tak se ta galerie živí z prodeje mých fotek. Takže mi řeknou, že jejich klienti mají rádi zátiší, a tak jestli u nich chci být, tak musím fotit to zátiší. Tady jsou galerie snad státní a dotované městem a sedí tam staré báby, a navíc mají pořád zavřeno. Až jednou budou tyto instituce soukromé, tak budou makat jako mravenci.

Tvoje výstava v Mánesu byla pro mě taková příkladná. Ty jsi každý den disciplinovaně stál a návštěvníky vítal. Řekl jim vše o svých fotografiích, podepsal jsi jim své knihy a pohlednice, které si na místě zakoupili. Tak nějak by to mělo být všude, ne?

Ono tohle není úplně můj nápad, když jsem mluvil s jedním polským umělcem, tak ten mi řekl, že pokud dělá v Japonsku nějaký umělec výstavu, tak je tam celou tu dobu přítomný. Ono se tam totiž člověk dozví spoustu věcí. Co se lidem líbí a co nelíbí. O té mé výstavě v Mánesu se v nějakém časopise napsalo, že tam budu každý den, a lidi jezdili z celé republiky. Dokonce to byla snad nejvíce navštěvovaná výstava ten měsíc, přišlo snad 27 tisíc lidí. Ale asi to bylo tím, že jsem tam právě byl. Jo, je to velmi dobrý nápad.

Jaký máš názor na moderní umění, nebo na umění vůbec?

Já se v těchto věcech vůbec nevyznám a neznám žádné definice. Já jdu podle srdce, a jak to cítím. Ale jestli je to moderní, nebo klasické, to nevím. Buď se mi to líbí, nebo nelíbí. Co se mi třeba moc nelíbilo, byla Mona Lisa v Louvru, když jsem ji viděl. Mona Lisa – taková holka bez obočí, fousatá, ale lidi tam stáli a koukali. Tak jsem tam taky stál a nezajímala mě ani tak Mona Lisa, jako spíš mě zajímalo, proč tam stojí ty davy a koukají. Na konci pak byly informace o Leonardovi a tam se člověk dozvěděl, jak úžasný člověk Leonardo da Vinci byl a jakým způsobem předběhl dobu. Já měl třeba soukromou zakázku nafotit všechny barokní stavby v Čechách a měl jsem na to rok. Zaplatili by několik milionů, ale já to nemůžu nafotit, protože nepoznám barokní stavbu. Ano, mohl jsem najmout architekta a ten by se mnou chodil, ale co neumím, to nedělám. Pro mě je na světě nejdůležitější svoboda. Tvořit z vlastního vnitřního já. Rozhodnout se, a když to neumím, tak to prostě nedělám.

Přemýšlel jsi o tom, jak je teď módou vystavovat v Číně?

Já měl nabídku tak před 4-5 lety vystavovat v Hongkongu. To mi bylo už přes sedmdesát, ale vždy je v tobě ten malý kluk, který si řekne: jé, budeš v Číně a pojedeš do Hongkongu, tam jsi nikdy nebyl. A pak je tam ten starý, moudrý člověk, který si řekne: jak tam pojedeš? Tam nejede Pendolino. Takže jsem řekl, že se musím kouknout do diáře, jestli mám volno, i když jsem měl, ale že to neřeknu hned. Přišel jsem domů a začal zjišťovat, jak se tam jede. Tak tam byly ČSA, což je super, ale je to do Moskvy a pak přes Donbas. To bylo hned potom, co tam sestřelili to letadlo. Pak z Moskvy do Šanghaje ruskými aerolinkami. No, kdyby to šlo bez pilotů, jen to letadlo, tak jo. Ale přeci nepoletím s ruským letadlem, když tam byla ta havárie a umřeli tam naši hokejisti. Co když pilot bude ožralý a dá místo plynu brzdu a všichni umřou. Tak jsem hledal jinou cestu. Pak to byla Praha - Dubaj ČSA a Dubaj - Hongkong indonéské aerolinky. No, to letadlo nikdo nemusí ani sestřelit, to se samo ztratí, vypaří a dodnes ho hledají. A jiná cesta tam není, tak jsem tam prostě nejel. Leda kdyby mi bylo dvacet. A co jako tam budu vystavovat? Fotky s mladými kluky s velkým přirozením, ty Číňani nekoupí, tak by mi vystavovali ovoce nebo tulipány. Když se neumím rozhodnout, tak si napíšu, co z toho budu mít já? Budu mladší, vyšší, zdravější, najdu si frajera, dostanu Oskara, budu milionář… nic z toho, tak proč bych tam jezdil? Když chci vidět Čínu, pustím si National Geographic a kouknu se na dokument o Šanghaji a jsem spokojený.

Vzpomněl jsi cesty, že ty nerad cestuješ?

Já rád cestuji, ale asi je to dáno věkem, že mě to omezuje.

Musím ti pochválit tu tvou nádhernou kolekci, kterou jsem kdysi prezentoval i svému synovi, těch francouzských zahrad u vily Diora v jižní Francii. To je něco tak neskonale nádherného. Já to vidím jako zlatý šperk v tvé fotografické kolekci. V kterých letech jsi to fotil? A systematicky, nebo nahodile?

Ne, to bylo v 80. letech, když jsem pracoval s Němci. Fotili jsme pro katalogy a cestovali jsme po Evropě a bylo domluveno, že se bude fotit v jižní Francii u Diora. A fotilo se tam na těch zahradách a u bazénů, a tohle všechno vzniklo za pouhý týden. A taky mě tehdy ty zahrady fascinovaly.

Roberte, co bys popřál našim čtenářům General News?

Já vždy přál každému hodně zdraví a jednou jsem někomu přál hodně zdraví a on říkal: „Ještě přidejte k tomu zdraví štěstí, protože na Titaniku byli všichni zdraví, ale nakonec se utopili, takže to štěstí taky potřebovali.

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News