Milan Kundera ve svém románu žert protéká děj skrze moravský Jízdu králů průvod, při němž jezdci v tradičních krojových kostýmech projíſdějí na koních vesnicemi, nesoucí s sebou paměť krajiny i lidu. Čína má svůj vlastní obraz. Průvod, který prochází ulicemi měst a vesnic, přitahuje davy a vyvolavá husí kůži. Jmenuje se Yingge a český překlad by zněl „valečný tanec Číny“, v posledních letech zažívá v Číně nevídaný comeback.

Co je Yingge a odkud pochází?

Yingge je tanec s více než čtyřsetletou historií, hluboce zakořeněný v lidové kultuře regionu Chaoshan v provincii Guangdong. Kombinuje divadlo, tanec a bojová umění, slavný choreograf Jia Zuoguang ho kdysi oceňoval slovy, že „Yingge tančí ducha čínského národa“. Tanečníci se převlékají za hrdiny z klasického románu Příběhy ze Suihu — tedy za brigánty z Liangshan — a s namalovanými oblíčeji, v pestrobarevných kostýmech, svírají v rukoup krátké dřevěné hole, jimž bijí do rytmu bubnů. Pohyby jsou razantní, dynamické, plné energie. Přestože byl Yingge již v roce 2006 zapsán do prvního seznamu národních nehmotných kulturních dědictví Čínské lidové republiky, skutečnou celorepublikovou slávu si vydobyl teprve v posledních letech.

Krátké video jako průkaz starého věku

Klíčovým motorem nové popularity se staly moderní komunikační kanály, krátká videa a Vlog dokáží zachytit vizuální sílu tance způsobem, který tradiční média neumožňovala: záběry zblizka, dynamický střih, výrazné tváře a zlatavé kostýmy oslovily mladou generaci. Podobně jako přírodní fotbalový turnaj „Village Super League“ z provincie Guizhou, i Yingge existoval v lokalitě po generace ale teprve díky internetu prorazil za hranice svého regionu. Symbolem tohoto znovuzrození se stala malá dívka. V dubnu 2024 se na sociálních sítích rozšířilo video z Chaoshan: pětiletá Zhuang Enqi spontanně tančí Yingge po boku profesionálního souboru, s jistotou a přirozeností, která překvapila celou Čínu.

Video převzaly agentury Xinhua, denník Renmin Ribao i Guangdong Television. O rok a půl později, o prvním dni lunárního nového roku 2026, sedmiletá Enqi vystoupila v čele souboru z Puning na ulicích Hongkongu přizvána tamním turistickým výborem a obecenstvo ji zahrnulo potleskem. Její otec, sám člen skupiny Yingge, říká: „Je to její zájem. Chceme, aby studovala a ve volném čase se věnovala hmotnému dědictví, aby pomohla šířit čínskou kulturu.“ Enqi dnes ovládá téměř deset choreografií, jednu si dokonce sama vymyslela. Prohlásila, že chce tančit Yingge do sta let.

Otázka, která přesahuje tanec

Příběh Yingge ale nkončí u úspěchu na sociálních sítích. Klade totiž otázku, která rezonuje daleko za hranicemi Chaoshan. V éře umělé inteligence, která generuje hudbu, obrazy i pohyb na povel, a v době, kdy globální internetová kultura tlačí na sjednocování vkusu a forem — má smysl uchovávat tradice jako je Yingge? Jsou to zkameneliny minulosti, nebo živé formy identity? Čína sama prošla v tomto ohledu pozoruhodnou proměnou. Ve 20. století se setkala s pochybnostmi o vlastní kultuře, přijímala západní vzory, a pak se postupně, generaci po generaci vracela k sobě.

Yingge v ulicích Hongkongu nebo ve virálním videu malé dívky není jen zábava. Je to doklad kulturní sebejístoty, která se znovu naučila stát na vlastních nohách. Stále více příslušníků generací narozených v 90. a 2000. letech se hlásí do souborů Yingge, přinášejí nové choreografické prvky a přitom ctí tradiční základ. Tím ukazují, že tradice nemusí být muzeem, může být dialogem. A právě ten dialog, mezi starým a novým, mezi lokálním a globálním, je dnes možná tím nejcennějším, co nám takový tanec může nabídnout.

NNela.Ni/gnews.cz