„To, co hledám, není skutečné ani neskutečné, ale spíš nevědomé, tajemství instinktivního v lidském rodu.“
Když žil, vyměňoval své kresby za talíř jídla a sklenici vína, dnes mají jeho obrazy milionovou hodnotu. V roce 2018 se obraz Ležící akt (na levém boku) prodal v aukci za 157,2 milionu dolarů, o tři roky dříve vydražil sběratel jiný jeho Ležící akt dokonce za 170,4 milionu dolarů. Celkem po sobě Modigliani zanechal kromě množství kreseb také kolem 350 obrazů a 25 soch. Jejich vysoké ceny vedly ke vzniku množství padělků.
Italský malíř a sochař Amedeo Clemente Modigliani se narodil 12. července 1884 v toskánském Livornu jako nejmladší ze čtyř dětí Flaminia a Eugenie Modiglianiových. Oba rodiče pocházeli ze zámožných sefardských židovských rodin. Otcovi předci na počátku 19. století sídlili v Římě a poskytovali finanční služby Vatikánu. Otec byl důlní inženýr, spolu s bratry Albertem a Isaacem spravoval rozsáhlé panství a důl na Sardinii a provozoval pobočku v Livornu. V době, kdy se Amedeo narodil, měl však vážné finanční problémy, pokles cen kovů vedl k bankrotu firmy.
Příchod Amedea na svět se zapsal do rodinné historie. Zatímco jeho matka rodila, přijel soudní vykonavatel, aby zabavil rodinný majetek, ale starodávný zákon nařizoval, že se nesmí dotknout lůžka rodící ženy. Proto rodina zavalila její postel nejcennějším majetkem, a tak ho zachránila.
Amedeova matka Eugenie, rozená Garsinová, byla o 15 let mladší než Flaminio a rodina ji za něho provdala v sedmnácti letech kvůli majetku. Narodila se v Marseille a mezi jejími předky byla řada učenců, kteří ovládali posvátné židovské texty a založili školu talmudských studií. Údajně do rodové linie patřil i filozof Baruch Spinoza.
Manželství nebylo příliš šťastné. Po krachu firmy otec rodinu opustil a odstěhoval se na Sardnii, aby obnovil podnikání. Matka zůstala v Livornu a žila s dětmi, dvěma sestrami a ovdovělým otcem Isaacem Garsinem, známým intelektuálem, který svého vnuka přivedl k filozofické literatuře. Aby zajistila rodině příjem, dávala hodiny francouzštiny, překládala knihy a spolu se sestrou Laurou založila úspěšnou soukromou školu.
Amedeo se naučil číst a psát už v raném věku. Matka, ke které měl velice blízký vztah, ho učila doma až do jeho deseti let, protože jako dítě byl často nemocný. Několikrát byl na pokraji smrti, v jedenácti překonal zánět pohrudnice, pak břišní tyfus, nakonec v šestnácti dostal tuberkulózu. Už ve třinácti letech, když byl na prázdninách u otce, namaloval několik portrétů.
Když se zotavil z druhého záchvatu zánětu pohrudnice, vzala ho matka na výlet po Itálii – navštívili Florencii, Řím, Neapol a Capri. Ve Florencii se Amedeo nadchl pro staré mistry a matka mu dovolila odejít z lycea a roku 1898 ho zapsala na Akademii výtvarných umění do malířské dílny Guglielma Micheliho, v té době nejslavnějšího malíře v Livornu. Tím dovršila rozkol s manželem a rodinou Modiglianiových, která neschvalovala Amedeovo malování ani podporu nejstaršího syna Guiseppa, zvaného Mené, který vystudoval práva v Pise, stal se socialistickým aktivistou a roku 1989 skončil ve vězení. Studia oběma bratrům financoval Amedeo Garsin, bratr Eugenie.
Po dvou letech musel Amedeo studia u Micheliho přerušit, protože znovu onemocněl tuberkulózou. Poté, co si osvojil malířský styl 19. století a také styl Henriho de Toulouse-Lautreca, odcestoval na rok na jih, aby si zlepšil zdraví a umělecký styl. Začal malovat své první akty, které ho později proslavily. Už v té době maloval nejraději po kavárnách a restauracích, což nebylo pro jeho zdraví právě nejlepší.
Od roku 1902 studoval malířství ve Florencii na Akademii krásných umění, znovu však musel studia přerušit ze zdravotních důvodů. V roce 1903 přesídlil na tři roky do Benátek, kde se zapsal na další školu, Institut výtvarných umění. Začal kouřit hašiš a navštěvovat laciné lokály a nevěstince. V Benátkách se seznámil s chilským malířem Manuelem Ortizem de Zárate, který zůstal jedním z jeho nejlepších přátel až do konce života. Ten ho přesvědčil, že nové moderní umění lze najít pouze v Paříži.
Roku 1906 se tedy Modigliani, který od dětství mluvil francouzsky, přestěhoval do Paříže. Z italských muzeí si přinesl úctu k tradici, osvojil si však svůj osobitý styl malby ovlivněný primitivním uměním. V Paříži také vytvořil svá nejvýznamnější díla a strávil tam zbytek svého krátkého života.
Bydlel na Montmartru, kde si pronajal ateliér, v němž se scházeli Picasso, Jacob, Salmon a řada dalších osobností. Umělecky však stál stranou této skupiny a jeho tvorba zůstala nezávislá, hledal vlastní cestu. Upoutal pozornost svým atraktivním zjevem a vystupováním. Chodil oblečený do obnošeného manšestrového obleku s červeným šátkem u krku a vysokých šněrovacích bot. Měl rozsáhlé literární a filozofické znalosti, získané v kultivovaném prostředí své rodiny, četl Nietzscheho, zpaměti rád recitoval úryvky z Dantovy Božské komedie.
Zpočátku žil z peněz, které mu posílala matka a z dědictví po strýci Amedeovi, to ale brzy utratil. O jeho umění nebyl zájem, obrazům vystaveným v roce 1907 na avantgardním Podzimním salonu se dostalo jen malé pozornosti. V té době se připojil ke komunitě umělců založené lékařem a milovníkem umění Paulem Alexandrem a jeho bratrem lékárníkem Jeanem, který ho představil sochaři Constantinu Brancusimu. Amedeo se pro sochařství nadchnul.
V dubnu 1909 se přestěhoval do blízkosti Brancusiho ateliéru na Montparnassu a po intenzivní kreslířské průpravě se několik let věnoval sochaření. Na podnět Brancusiho začal pracovat přímo s kamenem, aniž by předtím vytvářel model z hlíny nebo ze sádry, přestože pro jeho slabé plíce byla práce s kamenem škodlivá. Až na dvě jsou všechny jeho sochy provedeny v pískovci a téměř všechny mají podobu hlavy. Inspirací mu bylo nejen černošské umění ze západní Afriky, ale také umění starého Řecka, Egypta a khmerské umění v Kambodži.
K malbě se vrátil v roce 1913, kdy vytvořil cyklus Karyatidy, sérii pastelů a akvarelů. Po roce 1914 pak pracoval převážně technikou olejomalby. Paul Alexandre byl jeho prvním velkým obdivovatelem a také přítelem, který mu pomáhal, zprostředkovával mu modely i objednávky a zůstal podle svých možností hlavním kupcem jeho obrazů až do začátku války, kdy byl mobilizován. Modigliani namaloval roku 1909 tři jeho portréty. Když byla v srpnu 1914 vyhlášena mobilizace, chtěl také narukovat, ale ze zdravotních důvodů byl vojenské služby zproštěn a oba přátelé se už nikdy nesetkali.
Paul Alexandre
Amedeo bez svého mecenáše žil v chudobě a kvůli nájmu se často stěhoval. Stal se známým bohémem, závislým na alkoholu a hašiši. Ačkoli byl hašiš v té době v uměleckých kruzích rozšířený, byl drahý a Amedeo ho užíval víc než ostatní, i když nikdy ne při práci. Kouřil také opium, často ve společnosti Apollinaira nebo Picassa. Jeho hlavní závislostí ale bylo červené víno a jeho společníkem v pití byl malíř Maurice Utrillo.
V opilosti zničil téměř všechny svoje staré obrazy s tím, že to byly „dětinské čmáranice z doby, kdy byl zatracený měšťák“. Své kresby většinou rozdal prostitutkám nebo je prodával za pár franků, případně rovnou vyměňoval za talíř jídla a skleničku alkoholu. V širším okolí byl známý pod přezdívkou Modì, což byla zkratka jeho příjmení, ale také slovní hříčka (francouzské slovo „maudit“ znamená „prokletý“). Pro svou rodinu a přátele byl Dedo. Odmítal přijímat peníze od matky a žil ze dne na den.
Navzdory nevázanému sebedestruktivnímu způsobu života a chronicky podlomenému zdraví vždy poctivě a horlivě studoval a pracoval. Pravidelně navštěvoval muzea, výstavy a ateliéry uměleckých kolegů a mnoho četl. O své tuberkulóze nemluvil a když ho v roce 1909 stihla recidiva nemoci, odjel se léčit k matce do Livorna, kde strávil několik měsíců.
V roce 1910 vystavil na Salonu nezávislých šest pláten, mezi nimiž upoutaly pozornost Violoncellista a Žebrák z Livorna. Na desátém Podzimním salonu v roce 1912 vystavil osm sochařských děl z kamene pod společným názvem Hlavy.
Kvůli zhoršenému zdraví musel sochařství zanechat a soustředil se na malbu, kde usiloval o vlastní, na ostatních nezávislý výraz. Jeho modely mají typické ladné tvary a protáhlé krky a na nich zdrženlivé obličeje často bez domalovaných očí. Ty prý malíř dokončoval jen těm, které dobře znal. „Oči maluji, až když poznám duši,“ prohlašoval. Možná tato záliba v nedokončenosti portrétů souvisí se sochařstvím, kde bylo běžné oči ponechávat slepé, bez realistických detailů.
Nejčastějším námětem jeho obrazů byly ženy. Přitahoval jejich pozornost a prožíval s nimi divoké vztahy. V roce 1910 se setkal s jednadvacetiletou ruskou básnířkou Annou Achmatovovou, která se ubytovala v domě, kde bydlel. Rozvinul se mezi nimi něžný vztah, ačkoli Achmatovová byla vdaná. Po roce se však vrátila k manželovi a odjela do Ruska. Poté mladý Ital navázal bouřlivý milenecký poměr s jihoafrickou spisovatelkou Beatrice Hastingsovou. Žili spolu od roku 1913 do roku 1916. Byla jeho modelkou, on ji však v opilosti bil a dokonce ji vyhodil z okna. V roce 1914 se seznámil s britskou malířkou Ninou Hamnettovou. Ta byla promiskuitní, bisexuální a závislá na alkoholu. Podle legend byla milenkou zřejmě všech osobností Montparnassu, měla přezdívku Královna bohémů.
V roce 1916 se Modigliani spřátelil s polským básníkem a galeristou Léopoldem Zborowským, jeho ženou Annou a rodinnou přítelkyní Lunjou Czechowskou. Zborowski se stal jeho hlavním obchodníkem s uměním a přítelem v posledních letech života, pomáhal mu i finančně.
Léopold Zborowski
Na jeho podnět Modigliani namaloval v letech 1916 až 1919 sérii 22 aktů, které se staly jedním z nejslavnějších děl jeho kariéry. Zborowski také organizoval jeho první samostatnou výstavu v pařížské galerii Berthe Weillové v prosinci 1917. Vystavené akty vyvolaly při vernisáži skandál a kvůli veřejnému pohoršení byly zabaveny policií, malíři to ale přineslo popularitu. Vytvořil také sérii portrétů kolegů umělců včetně Pabla Picassa.
V červenci 1917 se Modigliani seznámil s devatenáctiletou studentkou umění Jeanne Hébuternovou. Její katolická rodina ji kvůli tomu prakticky vydědila, vadilo jim především, že je Žid. I jejich vztah byl plný excesů a hádek, ale hluboce se milovali. Modiglianiho špatný zdravotní stav přiměl Zborowského, že ho v březnu 1918 poslal i s těhotnou Jeanne na Azurové pobřeží. V Nice se jim v listopadu 1918 narodila dcera Jeanne, kterou Modigliani uznal za vlastní. Během pobytu tam namaloval mimo jiné i své čtyři jediné známé krajiny. Namaloval i 25 portrétů Jeanne, nikdy ji ale nenamaloval nahou.
V květnu 1919 se vrátili do Paříže a Modigliani pronajal ateliér, kde v minulosti žil Gauguin. Jeanne podruhé otěhotněla a on sepsal před svědky závazné prohlášení, že se s ní ožení. Znovu ho ale zradilo zdraví. Čtrnáct dní po bouřlivých oslavách nového roku 1920 ulehl s vysokou horečkou a prudkými bolestmi hlavy. Když o několik dní později přišel soused, malíř Ortiz de Zaratei, zjistit, proč nevychází z bytu, nalezl ho v těžkém deliriu. Vedle postele klečela Jeanne, která byla téměř v osmém měsíci těhotenství. I když okamžitě zavolal lékaře, bylo už pozdě. Modigliani zemřel v nemocnici 24. ledna 1920, bylo mu pouhých 35 let. Lékaři za příčinu smrti označili tuberkulózní meningitidu podpořenou chudobou, přepracováním, drogovým návykem a alkoholismem.
Jeanne den po jeho pohřbu i přesto, že byla těhotná, spáchala sebevraždu skokem z pátého patra domu svých rodičů. Na přání rodiny byla pohřbena na místním hřbitově, až roku 1930 byly její ostatky přemístěny na hřbitov Père Lachaise, po bok Amedea. Jejich patnáctiměsíční dceru Jeanne adoptovala Modiglianiho sestra Margherita žijící ve Florencii.
O vztahu Amedea a Jeanne byl roku 1958 natočen film Milenci z Montparnassu, kde malíře ztvárnil Gérard Philipe a Jeanne Anouk Aimée. Roku 2004 vznikl životopisný snímek Modigliani, který se soustřeďuje na malířovu rivalitu s Picassem.
Gnews.cz / Wikipedia – Jana Černá
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
German 
Russian