V Afghánistánu podporují putovní školy právo dívek na vzdělání

Skupina malých dívek sedících na zemi, zády opřených o zeď. Hlavy mají zakryté barevným šátkem a na tvářích se jim zračí zájem o objevování něčeho nového, co možná ještě nikdy neviděly. Jejich oči jsou obráceny dolů, na stránky knihy, kterou s úctou a zvědavostí svírají v rukou. Na první pohled by se pečlivý popis této fotografie mohl zdát bezvýznamný, dokonce banální. Získá však rušivou sílu, když se dozvíme, že tito žáci dychtiví po vědomostech patří k těm, kteří budou bojovat o přístup k základnímu vzdělání, zatímco středoškolské a vysokoškolské vzdělání zůstane pouhým snem, uzamčeným v šuplíku. Ano, protože v Afghánistánu ovládaném Talibanem bylo ženám upíráno právo na vzdělání, což je fakticky vylučuje z hlavních center vzdělání a specializace. Ne že by na tom chlapci byli lépe: v posledních letech dosáhla tato jihoasijská země nejnižší gramotnosti na světě a více než polovina obyvatel neumí číst ani psát. Když se pozorně podíváte na fotografii dívek s knihou, uvědomíte si i další revoluci: ruka, která s láskou a laskavostí rozdává text, patří téměř pětadvacetiletému mladíkovi, který se rozhodl vzepřít diktátu, zákonům a zvyklostem a riskovat vlastní život. Případ více než ojedinělý v zemi, kde se i velké mezinárodní instituce snaží situaci změnit. A kde mnozí raději rezignují.

Škola beze zdí

Wazir Khan je Afghánec z okresu Pol-e-Khomri v provincii Baghlan, vzdálené přes 200 kilometrů od hlavního města Kábulu. Je praktikujícím muslimem a vzorným vysokoškolským studentem, nesnáší rozhodnutí vyloučit ženy ze vzdělávání a nerad vidí, jak se na odlehlých předměstích jeho země potulují celé houfy dětí bez vzdělání, ponechány samy sobě. Proto sebral odvahu a založil putovní školu, která nemá žádné zdi, žádné lavice, žádné třídy, žádné židle. Svou tabuli si nese s sebou jako relikvii na pouti, z jedné odlehlé a neprostupné oblasti do druhé. Jeho žáci se scházejí pokaždé venku, v prachu, když je zima nebo když je horko: ale jim je to prostě jedno, nikdy nevynechají hodinu, neudělali by to za nic na světě. Na začátku je jich málo, pak jich přibývá, až jich jsou desítky a desítky, jak se ho rodiče a místní komunity, které mladý univerzitní student oslovil, učí znát a důvěřovat mu, dokonce do té míry, že mu svěřují své dívky. Když se ho podařilo kontaktovat vatikánským médiím, aby jim vyprávěl svůj příběh, Wazir Khan vysvětlil, že vše začalo „na východě Afghánistánu, v okrese Bagrami a v okrese Khakjabar, kde jsem zahájil první kampaně, abych povzbudil lidi k podpoře vzdělávání a udělal vše pro to, aby se jejich dívky vzdělávaly“.

Vznik neziskové organizace Today Child

Předměty, které od začátku vyučuje, jsou různorodé: „Kromě angličtiny také paštunštinu a darí – oficiální afghánské jazyky – a některé islámské předměty. Věk chlapců a dívek se pohybuje mezi 5 a 10 lety“. Za krátkou dobu se věhlas tohoto aktivisty se zálibou ve výuce rozšířil, takže si uvědomil, že už to sám nezvládne a založil neziskovou organizaci Today Child: „To bylo v roce 2022 a od té doby jsme do naší skupiny přijali asi 30 dobrovolníků: všichni pracujeme zdarma a naším hlavním cílem je působit v oblasti vzdělávání tím, že pokračujeme v našich putovních školách. Nedávno jsme také zahájili vzdělávací kampaně, aby si lidé uvědomili, jak je škola důležitá a jak zásadní je učení.“ Od samého počátku se organizace Today Child rozhodla podporovat také dívky, které chtějí studovat, „tím, že jim rozdává knihy a psací potřeby. Boj za prosazení odepřeného práva, který nyní vedeme také pomocí sociálních médií“. Wazir Khan a jeho Today Child jsou si vědomi, že celý tento aktivismus, zejména ve prospěch dívek, může způsobit určité problémy, a to i velké. „Vláda nám nepomáhá, naopak. Každý můj krok může být nebezpečný. Ale neztrácím naději: budu bojovat po boku dívek, aby měly opět přístup ke vzdělání.“ Jedním z jeho cílů je v blízké budoucnosti zřídit specializovaná studijní centra pro ženy ve všech venkovských oblastech země: „Bylo by to hezké, stejně jako by bylo hezké poskytnout jim online vzdělávání. Je pravda, že je to riskantní a působí to obrovské potíže, ale nedělám nic špatného. Bez vzdělání je rozvoj Afghánistánu nemožný“.

Federico Piana – Vatikán

vaticannews.va / gnews.cz-jav