Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz čtrnáctý: Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským

Obraz čtrnáctý. Slovanskou epopej v celém cyklu osobně vnímám nikoli jen jako nějakou historickou scénu či příběh, nýbrž jako hluboce promyšlenou úvahu o mezích lidské odvahy, oběti a o ceně svobody. Mucha zde opět zachycuje dramatický okamžik, a to z roku 1566, kdy osmanská expanze podél břehů Dunaje narazila na hradby Szigetváru a hlavně na skutečně nezlomnou vůli obránců této pevnosti vedených Mikulášem Šubičem Zrinským. Avšak to, co se před námi otevírá, stejně jako u obrazů předešlých i následujících, není pouhý válečný výjev – je to opět bod zlomu, jako samotná existenciální situace člověka postaveného před nevyhnutelnost zkázy. Navíc kompozice tohoto plátna mě ještě více fascinuje svou vnitřní dialektikou.

Nejvíce na plátně upoutá černý, temný záhadný dým, který stoupá z prachárny a symbolicky odděluje dva vrcholy slovanského hrdinství. Vlevo stojí Zrinský, pronášející povzbudivou řeč ke svým věrným mužům. Jeho gesto není teatrální; působí jako vědomé přijetí osudu. V jeho postoji vidím stoickou rozhodnost, vědomí, že smrt může být posledním výrazem svobody. Vpravo pak ženy Szigetváru, v čele s jeho manželkou, zapalují věž s prachem, aby ji nevydaly nepříteli. Tento čin není pouze zoufalým gestem – je to akt mravní autonomie, kdy není pro postavy z plátna vlastně žádné jiné cesty.

Uvědomuji si, že Mucha v tomhle vyjadřování byl naprosto geniální, podobně jako Amedeo Modigliani, který v jednoduchých linkách dokázal vyjádřit charakter v celém jeho obrazu života. A zde je to podobné, Mucha spojuje dva časově nesourodé momenty – řeč před posledním výpadem a explozi prachárny – do jediného symbolického okamžiku poměrně jednoduchým, ale klíčovým obrazovým prvkem. Historická přesnost ustupuje vyšší pravdě: pravdě o lidské důstojnosti. Temný dým, který kompozici rozděluje, není jen realistickým detailem, ale je klíčovou metaforou oběti, je vertikálou spojující zem s nebem, tělesnost s transcendencí.

Barevnost obrazu je tlumená, a přesto divák vidí nevýraznější a nejdramatičtější obraz tohoto cyklu. Převládají zemité tóny, které jakoby zdůrazňovaly tělesnost a konečnost lidského údělu, zatímco světlo dopadající na hlavní postavy vytváří téměř doslova sakrální atmosféru. Máme pocit, že sledujeme světskou pietu – nikoli nad mrtvými, ale nad živými, kteří se právě rozhodli zemřít.

Tento obraz na mě působí jako meditace o hranicích absolutního vzdoru. Neoslavuje válku jako takovou, oslavuje morální postoj. Vnímám zde hluboký humanismus, kde hrdinství není triumfem nad druhým, nýbrž věrností sobě samému i v okamžiku porážky. Zrinský i ženy na věži prachárny jsou nositeli téhož étosu a svoboda je zde hodnotou, která přesahuje biologické přežití. Čtrnáctý obraz Slovanské epopeje pro mě není monumentem patosu, ale monumentem vědomého rozhodnutí. Je to obraz, který mě nutí přemýšlet o tom, co znamenají principy jako je čest, odpovědnost, síla vůle a oběť. A právě v této intelektuální i citové mnohovrstevnatosti spatřuji jednoznačnou trvalou sílu.

Přečtěte si také: Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz třináctý: Jiří z Poděbrad, král obojího lidu

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News