Obraz třináctý. Vidět tento obraz znamená mít pocit, že se vám pod nohama chvěje sama země. Ne proto, že by se hroutila, ale proto, že se právě rodí. Tento okamžik, v němž se české dějiny se narovnaly a poprvé také z hluboka nadechly doposud sporé svobody a bez svolení Říma je něco co musí zákonitě otřást povzneseným pocitem s každým přítomným i dávno nepřítomným. Roky, jména a všechna ta data dávno znám – ale tady, v tomto obrazu, přestávají být pouhou historií a stávají se širokým pojmem živého svědomí národa. Vidím krále Jiřího z Poděbrad, silného, odhodlaného, pevného, klidného, neochvějného a vítězného.
Ne jako panovníka s korunou, ale jako muže s odpovědností. Papežský vyslanec přináší starý svět – svět nároků, hrozeb a domnělé nadřazenosti. A proti němu stojí král, který nemá v rukou meč, ale slovo. Větu, jež zní jako úder zvonu: „Na této zemi není nikoho, kdo je hoden soudit mé svědomí.“ V té chvíli cítím mrazení a sílu vůle která je dána jen vyvoleným. Nejen proto, že jde o vzdor, ale proto, že jde o pravdu vyřčenou beze strachu. Můj pohled sklouzává k detailům. Ke chlapci v pravém dolním rohu, který zavírá knihu s nápisem Roma finita. Jak silné, jak prosté a přitom osudové gesto. Žádné ničení, žádný vztek – jen tiché, rozhodné zavření jedné z nesvobodných kapitol dějin. V tom pohybu je víc jakási revoluce, více než v tisíce bitev. Uvědomuji si, že právě zde se rodí něco, co přesahuje všechno naše náboženství: svoboda svědomí, právo pochybovat, právo rozhodovat sám za sebe.
Světlo proudící gotickým oknem nepůsobí náhodně. Prochází prostorem jako potvrzení, že tento vzdor není temný ani kacířský, ale lidský a oprávněný. Paprsky se dotýkají tváří, knih, kamene – a mně připadá, že neustále osvětlují dnešek ale i budoucnost. Jako by mi připomínaly, že svoboda nikdy nevzniká křikem, ale klidným, neústupným postojem. Odcházím z tohoto setkání s hlubokým respektem. Nejen k Jiřímu z Poděbrad, ale k celé husitské tradici, která se nebála postavit autoritě, když ta přestala sloužit pravdě. Tento obraz – tento příběh – není jen minulostí. Je dějinným zrcadlem. A já v něm vidím, kým jsme byli, i kým bychom se znovu měli odvážit být. V dnešní době je to otázka nejen aktuální, nebo otázka dějinná, ale i otázka která se dotíká samotné naší existence. Odkaz na obraz dvanáctý. Více zde
Jan Vojtěch, šéfredaktor General News