Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz třináctý: Jiří z Poděbrad, král obojího lidu

Obraz třináctý. Vidět tento obraz znamená mít pocit, že se vám pod nohama chvěje sama země. Ne proto, že by se hroutila, ale proto, že se právě rodí. Tento okamžik, v němž se české dějiny se narovnaly a poprvé také z hluboka nadechly doposud sporé svobody a bez svolení Říma je něco co musí zákonitě otřást povzneseným pocitem s každým přítomným i dávno nepřítomným. Roky, jména a všechna ta data dávno znám – ale tady, v tomto obrazu, přestávají být pouhou historií a stávají se širokým pojmem živého svědomí národa. Vidím krále Jiřího z Poděbrad, silného, odhodlaného, pevného, klidného, neochvějného a vítězného.

Ne jako panovníka s korunou, ale jako muže s odpovědností. Papežský vyslanec přináší starý svět – svět nároků, hrozeb a domnělé nadřazenosti. A proti němu stojí král, který nemá v rukou meč, ale slovo. Větu, jež zní jako úder zvonu: „Na této zemi není nikoho, kdo je hoden soudit mé svědomí.“ V té chvíli cítím mrazení a sílu vůle která je dána jen vyvoleným. Nejen proto, že jde o vzdor, ale proto, že jde o pravdu vyřčenou beze strachu. Můj pohled sklouzává k detailům. Ke chlapci v pravém dolním rohu, který zavírá knihu s nápisem Roma finita. Jak silné, jak prosté a přitom osudové gesto. Žádné ničení, žádný vztek – jen tiché, rozhodné zavření jedné z nesvobodných kapitol dějin. V tom pohybu je víc jakási revoluce, více než v tisíce bitev. Uvědomuji si, že právě zde se rodí něco, co přesahuje všechno naše náboženství: svoboda svědomí, právo pochybovat, právo rozhodovat sám za sebe.

Světlo proudící gotickým oknem nepůsobí náhodně. Prochází prostorem jako potvrzení, že tento vzdor není temný ani kacířský, ale lidský a oprávněný. Paprsky se dotýkají tváří, knih, kamene – a mně připadá, že neustále osvětlují dnešek ale i budoucnost. Jako by mi připomínaly, že svoboda nikdy nevzniká křikem, ale klidným, neústupným postojem. Odcházím z tohoto setkání s hlubokým respektem. Nejen k Jiřímu z Poděbrad, ale k celé husitské tradici, která se nebála postavit autoritě, když ta přestala sloužit pravdě. Tento obraz – tento příběh – není jen minulostí. Je dějinným zrcadlem. A já v něm vidím, kým jsme byli, i kým bychom se znovu měli odvážit být. V dnešní době je to otázka nejen aktuální, nebo otázka dějinná, ale i otázka která se dotíká samotné naší existence. Odkaz na obraz dvanáctý. Více zde

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News