„Každý den je nový začátek. Pokud se vám něco nepovedlo... NADECHNĚTE SE. A začněte znovu!"

A medida que avanzamos por la vida, aprendemos, adquirimos experiencia, llegamos a conocer el mundo y a nosotros mismos, nuestras posibilidades y límites. Algunas experiencias, acontecimientos de la vida, infunden energía en nuestras venas. Hablamos de ellos como momentos de felicidad o éxito. Otros momentos de la vida son dolorosos, experimentamos pérdidas, fracasos, decepciones. Y a menudo en esos momentos pronunciamos fórmulas encantadoras: "No quiero volver a experimentar eso, no dejaré que eso ocurra". Nos avergonzamos de nuestros errores y a menudo los ocultamos. Quizá porque el dolor fue demasiado grande. Quizá porque más doloroso fue el ridículo de quienes nos rodeaban. Tal vez porque no podemos aceptar que es sólo una oportunidad para aprender, para crecer.

„Když mi bylo osmnáct (přesně den před mými osmnáctými narozeninami) jsem dostala řidičský průkaz. Najednou jsem si připadala tak dospěle, cítila jsem hrdost sama na sebe. Teď jsem sama mohla řídit auto! Zatím ještě tátovo. Ten pocit jet sama do okresního města byl k nezaplacení. Krátce na to jsem havarovala. Ten den pršelo, v mých vzpomínkách lilo jak z konve. Proti mně vyrazil náklaďák. Lekla jsem se. Strhla volant doleva, pak doprava a už jsem se točila. Cosi samo řídilo můj život. Dodnes cítím ten náraz a vidím, jak se přes přední okénko hrne zem. Najednou je ticho, klid. Jen mně bouchá srdce a v hlavě jediná myšlenky: rychle dostat auto zpět na silnici. Když jsem se probrala ze šoku, rvala jsem rukama auto z příkopu. Došlo mi, jak je to zbytečná námaha. Bylo nutné se postavit čelem k tomu, co se mým přičiněním stalo. V tomto okamžiku jsem zcela jasně věděla, že si musím sednou hned za volat, jinak moje řidičská kariéra právě skončila..."

Me acuerdo de esta historia cada vez que en mi vida ocurren cosas que no son buenas ni maravillosas. Me muestra cómo afrontar los momentos en que "tropiezo" en la vida para no "ahogarme en una gota de leche derramada".

Ahogándose en una gota de leche derramada

Nuestra vida, éxito - fracaso, felicidad - infelicidad depende en gran medida de lo que pensamos, lo que sentimos y lo que decimos sobre nuestra vida, nosotros mismos (a menudo inconscientemente). Muchas de estas creencias las adquirimos en nuestra familia de origen, y muchas de las creencias las formamos nosotros mismos a través de nuestras experiencias. Escuchen, entrenadores, escuchen de verdad lo que otras personas les dicen sobre sí mismas y sus vidas. Escuchen lo que creen, lo que les molesta, con lo que simpatizan, lo que no pueden entender.

Un directivo no comete errores

Vezměme si například pevné přesvědčení, že „dělat chyby v dospělém věku je ostuda". Je to víra, která vylepšuje život nebo ho limituje? Hloupá otázka. Vždyť je to jasné. S touto životní pravdou se budeme bránit zuby nehty novinkám, experimentům všude tam, kde chyby začátečníka budou souzeny, zesměšňovány a kritizovány. Takže jinak: „Proč věříme tomu, že je to pravda?" Možná, že tomu věříme, protože s tím máme svoji vlastní zkušenost. Možná, že věříme expertům, médiím a statistikám, které říkají, že každý třetí dospělý člověk z deseti... Možná, že nás o tom přesvědčují lidé důležití pro náš život a my sami nevíme doopravdy proč, nikdy jsme nad tím nepřemýšleli. Ať už je důvod jakýkoliv, tato víra je součástí toho, kým jsme.

Roman, por ejemplo, tiene miedo de hablar en público, de destacar entre la multitud. Se considera un profesional informático muy capaz, con ideas creativas, pero tiene miedo de comunicarlas y promoverlas. ¿Por qué? No es un rasgo humano, porque todos lo tenemos. Roman recuerda que de niño era muy hablador. En la escuela se volvió tímido. Recuerda experiencias en las que decía algo y toda la clase hablaba a su "costa". "Todavía oigo las risas cuando tengo que decir algo delante de todos. Se me hace un nudo en la garganta, me sonrojo y no me sale nada", dice Roman.

Experiencias que ocurrieron hace muchos años siguen influyendo en nuestra vida actual, a menudo de forma significativa. Cuando empezamos a darnos cuenta del poder que tienen sobre nosotros, podemos crear formas de pensar, sentir y actuar diferentes y que nos empoderen.

Lanza el balón al aire

Roman dlouho obhajoval svoji neochotu vystoupit se svými náměty, názory a inovacemi. Rozhodujícím okamžikem byla příležitost stát se vedoucím projektu inovací. To by pro Romana znamenalo nejen větší prostor pro seberealizaci, ale také dostat se k programům, které ho zajímají. Roman stál před rozhodnutím. Buď si nechám své přesvědčení „jsem ostýchavý a mluvit před ostatními je problém, zesměšní mě" nebo s tím začnu pracovat, abych získal zajímavou příležitost. Rozhodl se pro druhou variantu a „vyhodil míček do vzduchu..."

Pero esto significa a menudo pasar por el "infierno" de la incertidumbre y hacer frente a las diferentes reacciones del entorno. Y, sobre todo, significa no volver estas reacciones contra ti mismo, contra tu crecimiento. Ať už chceme změnit cokoliv, ať už se cokoliv chceme naučit, nemůžeme uspět, pokud se o to nepokusíme. Když se chceme naučit žonglovat, je nutné vyhodit míček do vzduchu. Pak lze pokročit dál. Takový míček ovšem neví nic o našich ambicích. Může spadnout na zem. Jasné je jen jedno, míček vždy někam dopadne. Naše smysly vidí, slyší, cítí .... Náš mozek vědomě a nevědomě vyhodnocuje každý náš pokus: kolik energie jsme dali do hodu, jak klidní a soustředění jsme byli, jaké bylo držené našeho těla, náš dech? Porovnává náš aktuální výkon s konečným cílem. Vyhodnocuje. Koriguje.

"BUENAS NOTICIAS AL FINAL: Tanto si el objetivo se formula como algo que "quiero" o algo que "no quiero", el núcleo sano que hay en nosotros querrá tener éxito siempre".

Este artículo ha sido publicado con la amable autorización de časopisu Sféra

DIOCHI

casopis-sfera.cz / gnews.cz-HeK