Česká kultura je svým významem a s úplnou vážností světový pojem. Podle určitých měřítek, kde se sestavuje na celý rok kulturní program toho nejlepšího z národního kulturního bohatství, to znamená, naplnit za celý rok divadlo autory českých a slovenských her, skladateli, herci, operními zpěváky, baletem i filharmonií. Jenže ono se to týká i přínosu v literatuře, výtvarném umění, výtvarné fotografii, filmu, sochařství a také módního návrhářství. Náš design má také vliv na rozvoj jednotlivých stylů v celém světě architektury, řemeslného umění, folklóru, zvyků, tradic, svátků, rituálů, místní gastronomie a její regionální rozmanitostí. Prostě vše, co kultura obsahuje. Pohybujeme se tedy po Italii, Francii, Rusku, Anglii, Německu a Španělsku mezi sedmou a desátou příčkou všech kulturních velmocí na světě. Pojďme si proto připomenout, koho a co dal český a slovenský národ světu.
Základ kulturní identity je jazyk
Národ nemůže být nazván národem, dokud nemá svůj národní jazyk, který je základem kulturního rozvoje. Základ našeho jazyka je z řečtiny a latiny, k tomu je malá část z němčiny, ale zcela zásadní pro Český jazyk je ruština (staroslovanština). Pak je přidáno něco málo z výrazů z francouzštiny a vše bourá jazyk anglický. Ale to jsem to vzal hodně zkrátka. Nemohu nepřipomenout podobnost češtiny a slovenštiny. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. plynulý přechod mezi nimi.
V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka. V každém národním jazyce je totiž zakódované, jak víme, mnohem více. Určuje pronikání jinými kulturami a národy. Tím je může obohacovat, nebo taky ovládat. A to nerozebírám podrobnosti vlivu na český jazyk současného anglického jazyka, který podle mého drtí češtinu k neuvěření.
Literatura jako národní prapor
Počátky české literatury souvisí s činností filosofa Konstantina a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky vytvořili, ve staroslověnštině, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, zejména Kosmova kronika. Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a došli světového věhlasu, byli také Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře. Nejen pod důsledky bitvy na Bílé hoře se ústup češtiny zastavil až při národním obrození, který začal na konci 18. století.
Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa. Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná díla literární, ať už básnická-Karel Havlíček Borovský, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben, prozaická Božena Němcová, či divadelní Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina. Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem-májovci Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, ruchovci Svatopluk Čech, lumírovci jako Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, realisté Alois Jirásek, česká moderna Antonín Sova, Otokar Březina.
V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek, a Karel Čapek. Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou v roce 1984 za literaturu. K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige.
České divadlo a jeho začátky
České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář. V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883.
Národní divadlo od té doby uvádí jak opery, tak činohry. V 90. letech 19. století pronikaly do českého divadla evropské literární směry, zejména realismus, který reprezentoval Ladislav Stroupežnický, především svou vesnickou veselohrou Naši furianti, a posléze zejména bratři Mrštíkové svou Maryšou. Také Gabriela Preissová přinesla na česká jeviště silná témata (Gazdina roba, Její pastorkyňa). Za tuto moderní dramatiku bojoval zejména režisér Jaroslav Kvapil, který se též prezentoval jako dramatik (Princezna Pampeliška).
V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie). Ve druhé polovině 20. století se rozvíjela divadla malých forem jako Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček)a také Divadlo Járy Cimrmana Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka.
Česká architektura inspirována světem
Gotická architektura v českých zemích vrcholila za Karla IV. Ten nechal v Praze postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel IV. vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu. Vladislav Jagellonský zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rejta, který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, také autor pražské Prašné brány.
V éře barokní v českých zemích působili významní architekti jako Carlo Lurago Klementinum, Francesco Caratti Černínský palác, Jan Baptista Mathey Arcibiskupský palác, Toskánský palác, letohrádek v Tróji, Jan Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře), Kryštof Dientzenhofer (kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře). Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století (zejm. Obecní dům v Praze, z architektů Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta, Jan Letzel), těsně před válkou pak kubismus, což bylo českou specialitou (dům U Černé Matky Boží Josefa Gočára, Kovařovicova vila Josefa Chochola). Architekti tvořící pod vlivem kubismu vytvářeli osobitá a na světě ojedinělá díla, která působí poněkud zvláštním dojmem. Kubistická architektura na českém území byla aktivní přibližně od roku 1911 po celá 20. léta 20. století, a to především v Praze.
Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně, vila Tugendhat v Brně). K jeho představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. V Praze v té době pracoval i významný slovinský architekt Josip Plečnik (zejm. kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Českými rodáky byli i významní architekti Adolf Loos, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či Balthasar Neumann. Podíleli se na rozvoji zejména Vídně,stejně jako velký a velmi pracovitý český stavitel Josef Hlávka.
Z architektury 2. poloviny 20. století je stále více doceňována česká verze brutalismu, zejména z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze, velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Karel Prager (budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou této doby však byl vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka. V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze jako symbol postmoderní architektury.
Česká hudba, skladatelé a textaři
Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny (10. století, nebo počátku 11. století). První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země vznikla ve 12. století. Podobně významná je Ostrovská píseň, zapsána v kodexu kláštera z Ostrova u Davle. Podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské).
Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Josef Mysliveček, Jan Dismas Zelenka, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, Leopold Koželuh či Adam Michna z Otradovic. V národním obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek. Toto byla základna, na níž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana, který zkomponoval cyklus šesti synfonických básní Má vlast a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě s jeho Novosvětskou. Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou: Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Josef Suk, Vítězslav Novák, Zdeněk Fibich. Na Moravě se narodil světově proslulý skladatel Gustav Mahler.
Prosadili se i interpreti, dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich a Václav Neumann. Houslisté Jan Kubelík, František Benda, Vojtěch Živný nebo Jan Křtitel Václav Kalivoda. Čembalistka Zuzana Růžičková. Také pěvkyně Ema Destinnová, z těles pak orchestr Česká filharmonie. Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro. Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, v operetě Oskar Nedbal, v populární hudbě jednoznačně Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové ( Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody).
Výtvarná tvorba je výkladní skříň
Většina výtvarných umělců však byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr litoměřického oltáře, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře či Mistr Theodorik. K českým barokním malířům řadíme Karla Škrétu a Petra Brandla. K vrcholným sochařským dílům v této éře patřili autoři jako Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokoff. Se 70. a 80. lety nastoupila tzv. Generace Národního divadla, tedy tvůrci, kteří se nějak podíleli na výzdobě právě stavěné "Zlaté kapličky". Mezi nimi se největšího mezinárodního ohlasu dostalo Mikoláši Alšovi. K dalším členům generace patřili Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, František Ženíšek. K této generaci patřil i sochař Josef Václav Myslbek.
Secese v českém, ale i světovém prostředí sehrála mimořádnou roli. Její hlavní představitel, Alfons Mucha, je dnes nejznámějším českým malířem ve světě. Mucha se proslavil krom plakátů také cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny českého národa a Slovanů. K secesi lze řadit i dílo Maxe Švabinského a Jana Preislera. Patří k ní i významní sochaři jako František Bílek, Jan Štursa, či Ladislav Šaloun. V českém výtvarném umění hraje významnou roli i knižní ilustrace, karikatura a kreslený film. Mistrem karikatury byl František Gellner, v knižní ilustraci vynikli Viktor Oliva, Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Burian, Adolf Born či Květa Pacovská, která za knižní ilustrace roku 1992 získala Cenu Hanse Christiana Andersena od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. V kresleném filmu se prosadili Zdeněk Smetana či Zdeněk Miler.
Světová Česká a Čekoslovenská fotografie
Nakonec jsem si nechal moji oblíbenou výtvarnou fotografii. Nejznámějšími představiteli české umělecké fotografie jsou František Drtikol, Josef Sudek, Jaroslav Rössler či Josef Koudelka. V nedávné současnosti se ve Francii výstavou o rodině v Louvru, proslavil český fotograf Jan Saudek. Ale i další jména českých fotografů nás světově reprezentují. Jména jako Jovan Dezort, František Dostál, Jaromír Funke, Jindřich Štreit, Ivan Pinkava a také Vasil Stanko z nové Slovenské vlny. Mohl bych takto pokračovat v dalších výčtech našich velikých kulturních osobností, které jsme světu my češi dali. Na to by nám nestačilo ani deset dalších stránek.
foto: Jaroslav Rössler (1902 – 1990)
Jak už jsem uvedl naše kulturní bohatství patří ke světové špičce, ale přiznám se, že mě dnes trochu chybí opravdová česká díla od opravdových mladých ryze českých autorů. To je totiž to, co bychom měli zásadně podporovat. Přál bych si, aby zase v našich divadlech dominovali především české hry, čeští autoři, hráli je čeští herci a režírovali čeští režiséři, aby českou hudbu hráli čeští muzikanti od českých skladatelů, tančili čeští tanečníci, malovali a zdobili kulisy čeští výtvarníci, a to vše zaznamenávali čeští, nebo českoslovenští výtvarní fotografové. Tohle je pravé vlastenectví neústupně trvat na prosazování především, našich českých výtvarníků a umělců. Vzniká zákonitá otazka, ochráníme si v současnosti ještě svou vlast a národ, když ochráníme svůj jazyk a kulturu. Odpovím, ano uchráníme ale musíme my samy.
Jan Vojtěch, šéfredaktor General News