Čínští a jihoafričtí odborníci sdíleli své pohledy na rozvojové plánování a budoucnost globálního Jihu. Čína chce nadále spolupracovat s africkými zeměmi včetně Jihoafrické republiky na modernizaci, posilování vzájemné spolupráce a reformě globálního řízení. Na semináři „Governance of China“ v Johannesburgu to uvedl čínský generální konzul Pan Qingjiang.

Setkání se uskutečnilo 7. srpna na Johannesburg Business School při University of Johannesburg a neslo téma „Zlepšování systémů národního plánování na globálním Jihu: zkušenosti z 15. pětiletého plánu Číny na období 2026–2030“. Zúčastnilo se ho více než sto představitelů jihoafrické politiky, akademické sféry a médií.

Dlouhodobé plánování zaměřené na lidi

Pan Qingjiang zdůraznil význam dlouhodobého strategického plánování pro čínský rozvoj. Podle něj právě formulování a naplňování střednědobých a dlouhodobých plánů patří k důležitým prvkům čínského modelu rozvoje.

„Postupné dlouhodobé plánování poskytuje jasné směřování pro jednotlivé etapy rozvoje,“ uvedl.

Od prvního pětiletého plánu zahájeného v roce 1953 Čína postupně realizovala čtrnáct takových programů. Podle Pana pomohly zemi vybudovat vlastní průmyslovou základnu, zvýšit životní úroveň a pokračovat směrem k modernizaci.

Za více než sedm desetiletí se Čína podle něj proměnila ze země, která nebyla schopna samostatně vyrábět ani automobily či letadla, v největší výrobní ekonomiku světa. Právě tato proměna má podle něj ukazovat význam kontinuity a dlouhodobého plánování.

Čínská strategie počítá s postupným naplňováním modernizačních cílů do roku 2035. Čtrnáctý pětiletý plán představoval počáteční etapu, 15. pětiletý plán má být klíčovým obdobím pro upevňování základů a rozšiřování modernizačního úsilí a následující 16. plán má završit rozhodující fázi tohoto procesu.

Čína a Jihoafrická republika mají rozdílné zkušenosti

Jihoafrická náměstkyně ministra veřejné služby a správy Pinky Kekana upozornila, že Čína a Jihoafrická republika prošly rozdílným historickým vývojem, používají odlišné politické systémy a vycházejí z jiných ústavních tradic.

Obě země však podle ní sdílejí přesvědčení, že stát má odpovědnost za zlepšování životních podmínek obyvatel prostřednictvím strategického plánování, kvalitní správy a dlouhodobých investic do lidí.

Čínské zkušenosti podle Kekany nabízejí inspiraci zejména v oblasti koordinace strategií, plánování infrastruktury, průmyslové politiky a dlouhodobého provádění rozhodnutí. Jihoafrická republika zase může nabídnout zkušenosti s ústavním řízením, institucionální odpovědností a spoluprací mezi jednotlivými úrovněmi veřejné správy.

Tyto přístupy podle ní není nutné chápat jako konkurenční. Mohou se naopak vzájemně doplňovat a přispívat k širší debatě o rozvoji ve 21. století.

Spolupráce zemí globálního Jihu by se navíc podle Kekany neměla omezovat pouze na obchod a investice. Měla by zahrnovat také inovace ve veřejném sektoru, digitální státní správu, umělou inteligenci, vzdělávání vedoucích pracovníků a výměnu odborných dovedností.

Budoucí rozvojový stát bude podle ní digitální, založený na datech a orientovaný na občany. Technologie však samy o sobě nemohou nahradit odpovědné vedení, důvěryhodné instituce a profesionální veřejnou správu.

Důležitá není jen strategie, ale její realizace

Člen provinčního parlamentu Gautengu Bandile Masuku připomněl, že Čína začíná realizovat svůj 15. pětiletý plán, zatímco Jihoafrická republika se blíží k závěrečným rokům svého Národního rozvojového plánu 2030.

Oba dokumenty podle něj představují ambiciózní dlouhodobé strategie zaměřené na zlepšování životních podmínek, posilování ekonomiky a budování prosperující společnosti.

Za jednu z hlavních předností čínského přístupu označil kontinuitu. Každý nový pětiletý plán navazuje na předchozí etapu. Současný plán klade důraz mimo jiné na vědecké a technologické inovace, industrializaci, infrastrukturu, národní bezpečnost, sociální rozvoj a dlouhodobý hospodářský růst.

Jihoafrický Národní rozvojový plán 2030 má zase za cíl snižovat chudobu a nerovnost a vytvářet pracovní místa.

Podobný důraz na realizaci plánů vyzdvihla také Zama Mthombeni z University of Johannesburg. Podle ní se plánovací filozofie Číny a Jihoafrické republiky liší mimo jiné tím, že Jihoafrická republika stále řeší hluboké sociální a ekonomické nerovnosti vzniklé v období apartheidu a současně musí reagovat na nové ekonomické výzvy.

„Nejde pouze o to, kdo má lepší plán, ale především o to, zda ho dokážeme uskutečnit,“ zdůraznila.

Čínský model podle ní ukazuje význam postupného plnění jednotlivých etap dlouhodobého rozvoje. Připomněla také, že Čína byla v minulosti chudou zemí, která se během několika desetiletí industrializovala a vypracovala mezi hlavní světové ekonomické mocnosti.

Spolupráce globálního Jihu

Profesor Frank Lekaba z Thabo Mbeki African School of Public and International Affairs při University of South Africa upozornil, že čínský rozvojový model pracuje nejen s domácími potřebami, ale také s širším mezinárodním prostředím.

Za společný prvek čínského a jihoafrického přístupu označil podporu multilateralismu. Podle něj právě schopnost působit prostřednictvím mnohostranné spolupráce umožňuje zemím lépe reagovat na napětí a změny v mezinárodním systému.

Seminář společně pořádaly China International Communications Group Centre for Europe and Africa a Generální konzulát Číny v Johannesburgu. Diskuse se zaměřila na význam čínských pětiletých plánů pro rozvoj zemí globálního Jihu, vzájemné sdílení zkušeností mezi Čínou a africkými státy a roli politického a institucionálního vedení při naplňování dlouhodobých rozvojových cílů.

Thediplomaticsociety/gnews.cz