Natalia Ivanovna Koněvová, dcera slavného sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, uchovává vzpomínky na muže, jehož životní příběh je neodmyslitelně spojen s porážkou nacismu a osvobozením Prahy i dalších částí Československa. V našem rozhovoru se vrací Natalie Koněvová k této mimomořádné osobnosti nejen jako vojevůdce, ale také jako otce, člověka se zájmem o kulturu a přítele armádního generála Ludvíka Svobody. Připomínáme méně známé příběhy, osobní vzpomínky i historické souvislosti, které pomáhají lépe pochopit odkaz válečné generace a význam uchovávání historické paměti.
Vaše rodina má k Československu mimořádně silný vztah. Jak na tuto zemi vzpomínal váš otec?
Z veřejných vzpomínek Natalie Ivanovny vyplývá, že Československo mělo v rodinném životě Koněvových zvláštní místo. Její otec ji brával na cesty po zemi, společně navštěvovali Prahu, západní Čechy, hrady i historické památky. Praha patřila k městům, která měl maršál skutečně rád. Podle dcery o Československu doma mluvil s láskou a vážil si jeho obyvatel.
Co pro něj znamenalo osvobození Prahy v květnu 1945?
Koněv velel vojskům 1. ukrajinského frontu, která se významně podílela na pražské operaci. Podle vzpomínek jeho dcery se příprava osvobození Prahy prolínala už s předchozími operacemi, včetně bojů o Berlín. Rychlý postup sovětských tankových jednotek přes Krušné hory měl pomoci předejít vleklým bojům v ulicích města. Koněv podle jejího vyprávění sledoval průběh operace ze štábu a s napětím čekal na zprávy od jednotek, které do Prahy vstoupily.
Před osvobozením Prahy se bojovalo také na Slovensku. Jakou roli v těchto událostech hrála Koněvova vojska?
Osvobozování Slovenska bylo součástí rozsáhlých operací Rudé armády a československých jednotek na východní frontě. Na bojích se podílely různé sovětské fronty, zejména 4. a 2. ukrajinský front; Koněvův 1. ukrajinský front se zapojil do širších operací směřujících k porážce německých vojsk a následně k osvobození Prahy. Je proto důležité vnímat osvobození Československa jako společné úsilí mnoha vojenských formací, nikoli jako výsledek jediné operace či jediného velitele.
Jaký vztah měl váš otec k armádnímu generálovi Ludvíku Svobodovi?
Natalia Ivanovna ve veřejných rozhovorech popisovala vztah obou mužů jako skutečné přátelství. Znali se z válečných let a jejich kontakt pokračoval i po válce. Nesetkávali se pouze při oficiálních příležitostech, ale také spolu hovořili o různých otázkách a udržovali osobní vztahy. Koněv pravidelně navštěvoval Československo a rád pobýval v Karlových Varech. Jeho dcera zdůrazňovala, že o Československu doma často mluvili právě v souvislosti s Ludvíkem Svobodou a úctou, kterou k němu její otec choval.
Existují také méně známé vzpomínky, které ukazují maršála v jiném světle než jako vojevůdce?
Ano. Jednou z nich je jeho vztah ke knihám a vzdělávání. Natalia Ivanovna vzpomínala, že její otec hodně četl, shromažďoval knihy a časopisy, zajímal se nejen o vojenskou historii, ale také o beletrii. Důležitá pro něj byla pracovitost a schopnost člověka stát na vlastních nohou. I v poválečných letech, přes zdravotní potíže, psal paměti a setkával se s lidmi. Právě od něj dcera získala celoživotní lásku ke knihám a vzdělání.
Co by podle vás mělo z jeho odkazu zůstat dnešním generacím?
Z jejích veřejných výpovědí vystupuje především snaha zachovat historickou paměť a připomínat osobní zkušenosti lidí, kteří válku prožili. Její vzpomínky ukazují, že za jménem maršála nestojí pouze vojenské hodnosti a operace, ale také rodinný život, zájem o kulturu, vztahy s přáteli a osobní odpovědnost. Odkaz Koněva tak lze připomínat nejen prostřednictvím válečných dějin, ale také prostřednictvím příběhů, které jeho dcera předává dalším generacím.
Jan Vojtěch, šéfredaktor General News