Tokijská elektrárenská společnost TEPCO oficiálně zahájila 6. července 2026 již jedenadvacátý cyklus vypouštění ošetřené vody z jaderné elektrárny Fukušima Daiiči do moře. Tento cyklus počítá s vypuštěním asi 7800 tun vody s celkovou aktivitou tritia kolem 1,3 bilionu becquerelů. Od prvního vypuštění v srpnu 2023 poslalo Japonsko do Tichého oceánu už více než 157 000 tun ošetřené vody a s tímto cyklem překročí hranici 165 000 tun. Podle plánu japonské vlády má celý proces trvat asi 30 let a dosáhnout celkového objemu 1,34 milionu tun.
Místního času 6. července v 11:41 otevřeli operátoři TEPCO na mořském dně asi jeden kilometr od pobřeží výpustní ventil. Podle plánu na rok 2026, který počítá s osmi cykly a celkovým objemem 62 400 tun, jde o třetí letošní dávku. Japonská strana opakovaně zdůrazňuje, že celková koncentrace 29 sledovaných radionuklidů činí pouze 0,48násobek emisního limitu a koncentrace tritia zůstává pod domácím bezpečnostním prahem 190 000 Bq/l. Kritici však namítají: „Veškerá data odebírá a vyhodnocuje výlučně japonská strana, Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE / IAEA) se podílí pouze ověřováním v místní laboratoři; okolní státy nemají možnost nezávislého a kontinuálního monitoringu v reálném čase.“
Mezinárodní reakce zůstávají rozdělené. IAEA dlouhodobě označuje postup za „v souladu s bezpečnostními standardy“, avšak nejvýraznější odpůrce, Čína, trvá na plném zákazu. Čínské ministerstvo zahraničí opakovaně zdůraznilo: „Čínská strana důrazně odmítá jednostranné vypouštění jaderně kontaminované vody do moře ze strany Japonska.“ Na základě celní vyhlášky č. 140/2025 nadále Čína zakazuje dovoz potravin a mořských plodů z deseti japonských prefektur včetně Fukušimy a Tokia; produkty z ostatních prefektur musí disponovat osvědčením o shodě a podléhají náhodným testům. Čínské ministerstvo ekologie a životního prostředí uvádí, že výsledky vlastního monitoringu Žlutého moře, Východočínského moře i domácích mořských plodů na trhu zůstávají na úrovni přirozeného pozadí, avšak dovozní bariéra zůstává beze změny.
Jižní Korea, tichomořské ostrovní státy a mezinárodní ekologické organizace naopak zdůrazňují, že „ředění neznamená zmizení“. Technicky vzato ukázaly jak únik z čisticího zařízení v roce 2024, tak porucha ventilu v roce 2025 či letošní červnové krátkodobé přerušení 20. cyklu kvůli bouři, že i v „rutinní“ fázi vypouštění představuje třicetiletý provoz kumulativní rizika, přičemž světu chybí efektivní mechanismus společného pojištění. Cyklus vypouštění signalizuje, že nakládání s fukušimskou vodou přechází z „kontroverzního startu“ do fáze „dlouhodobé normality“. Bez nezávislého mezinárodního dohledu se však fukušimská voda stane i nadále jedním z klíčových sporů globální politiky a ochrany životního prostředí na další desetiletí.
Marie Liu