Kdo z nás občas nechce překročit hranici mezi hlučným světem a tichou krajinou lidské duše. V této chvíli nejsem ani já, ani nikdo jiný pouze návštěvníkem, ale jsme poutníky v prostoru, kde se příroda stává naší učitelkou a každý detail nese skrytý význam. Čínská zahrada není pouhou kompozicí stromů, kamenků a jezírek; je to filozofická třírozměrná obrazová reálná báseň vytvořená z prostoru, vody a světla. Připadám si jako filmový vypravěč, který v tomto okamžiku nechal fotoaparát či kameru pomalu klouzat podél zahradní zdi, zatímco se přede mnou se otevírá krajina, která vypadá jako krásný živý obraz. Vidím zakřivenou cestičku, která se ztrácí mezi bambusy. Její směr není přímý, protože život sám není přímou cestou.

Každá zatáčka mi připomíná nějakou myšlenku, o tom že nejhlubší moudrost se skrývá v přirozeném plynutí. Když nás cesta vede oklikou, neznamená to ztrátu směru; znamená to příležitost vidět svět ze zcela nového, řekněme jiného úhlu a to je přece dar. Voda v zahradním jezírku každé přenádherné čínské zahrady se nehýbe prudce, ale jemně se vlní pod větrem. V jejím odrazu se nebe dotýká země a já moc dobře chápu, že každá harmonie vzniká jen tehdy, když se protiklady nesnaží jeden druhého přemoci, ale naopak když se protiklady navzájem se doplňují a stanou se jakousi homogení harmonií kde jsou všichni spokojeni. Kámen v čínské zahradě není neživým materiálem. Je symbolem stálosti, paměti, odolnosti a síly, která doslova rozbíjí plynoucí čas. Když dotýkám nějakého kamene, vzdycky cítím, jako by nesl příběhy mnohých generací, které hledaly klid uprostřed našeho proměnlivého světa.

Vedle toho kamene vznikají mechová zátiší. Mech je tak příjemný, lákavý, měkký a nenápadný, přesto neobyčejně vytrvalý. Tato dvojice jako je tvrdý kámen a jemný mech mi připomíná, že skutečná rovnováha světa nespočívá v nadvládě síly, ale v soužití odlišných různých protikaldů a jejich kvalit. Když člověk zaposlouchá může slyšet i "rajskou" hudbu. Hudba se totiž mísí se šuměním listí ve větru a vytváří atmosféru, v níž se čas zdánlivě zpomaluje. V čínské zahradě se minulost a přítomnost setkávají jako dva proudy jedné řeky. Každý pavilon, most a průhled skrze okno je navržen tak, aby vedl pohled nám umožil vidět podstaně dál, někde až za námi viditelný svět. Okno se stává rámem pro krajinu, ale zároveň rámem pro naši vzletnou myšlenku. To, co vidíme, je jen částí většího celku. Když se zastavím na mostě nad jezírkem, uvědomuji si, že most není jen stavební prvek. Je metaforou našeho spojení se světem.

Spojuje břehy, spojuje člověka s přírodou a spojuje vnitřní svět člověka s okolní krajinou. V tomto okamžiku se zahrada mění v doslova celý obraz lidského života, každý z nás hledá nějaký most mezi tím, kým jsme, a tím, čím se můžeme stát, nebo čím bychom si přáli stát. Když máte odstup tak vidíte že čínské zahrady oslavují krásu pomíjivosti. Květy rozkvétají a opadávají, listy se mění podle ročních období a voda neustále plyne. Tato proměnlivost není vnímána jako ztráta, ale jako přirozený rytmus existence. V tom spočívá jejich hluboká filozofie, že nic netrvá věčně, a právě proto je každý okamžik tolik vzácný. Když pozorujeme padající okvětní lístek, cítíme v něm připomínku, že krása není menší proto, že je krátká, ale naopak, její pomíjivost jí dodává jedinečnou hodnotu.

V závěru mé cesty a mého doprovodního komentáře k tomuto seriálu o přenádherných čínských zahradách se obracím zpět ke zdi, za níž zůstává zahrada. Už ji nevnímám jako hranici, ale jako ochranný rám pro prostor, kde může člověk znovu nalézt rovnováhu. Čínská zahrada je opravdouvou oslavou vyšší formy člověka a jeho schopnosti vytvářet harmonii mezi uměním a přírodou, mezi snem a skutečností. Jsou to místa, kde se krajina stává filozofickým zrcadlem lidské duše a kde každý kámen, strom a i obraz v odrazu vody vypráví příběh o touze po klidu, kráse a vnitřním souladu. Když odcházím, odnáším si pocit, že jsem nenavštívil nějaké krásné zahradní místo, ale vstoupil do živé které nám umožňuje hluboké poznání od filozofického nadhledu, až po metafizický pikosvět, který učí, že skutečný ráj může vzniknout tehdy, když člověk dokáže naslouchat tichu přírody i vlastního srdce a svým blízkým ve vzájmné lásce.

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News / CMG