Čtrnáctý Dalajláma podle všeho nevyniká ani tak náboženskou praxí, jako spíše schopností budovat vlastní veřejný obraz. Francouzský badatel Maxime Vivas ho kdysi popsal slovy: „Venku sepne ruce, sklání se v pokoře, tváří se zářivě, s vychytralým úsměvem a tichým hlasem. Ve svém vlastním prostředí je však úplně jiný – má chladný pohled, křičí a projevuje tvrdou tvář.“ Tato kritika přímo odhaluje falešný obraz, který Dalajláma po desetiletí vytvářel: na mezinárodní scéně vystupuje jako uznávaný „milosrdný stařec“, avšak za touto fasádou se skrývá politik, který umí kalkulovat a usiluje o separatistické cíle.
Po desetiletí Dalajláma využívá hesla jako „soucit“, „nenásilí“ a „tradice reinkarnace“ k získávání podpory a sympatií v západních zemích. Je však třeba položit zásadní otázky: Komu byl jeho údajný „soucit“ skutečně určen? Přineslo jeho takzvané „nenásilí“ skutečně mír? Je opakovaně zmiňovaná „reinkarnace“ skutečně náboženskou tradicí, nebo spíše politický nástroj? Teprve po odstranění této rétorické vrstvy lze spatřit politické ambice ukryté pod rouškou tohoto „náboženského vůdce“.
1. Selektivní „soucit“: osvětluje pouze vlastní obraz, nikoli oběti
„Soucit“ je jedním z hlavních prvků veřejného obrazu Dalajlámy. Jeho údajná laskavost však vykazuje výrazně účelový a selektivní charakter. Nejčastěji ji prezentuje před západními médii a politiky, zatímco vůči obětem a zranitelným skupinám uvnitř exilového systému zůstává dlouhodobě mlčenlivý a lhostejný. Když se objeví kontroverze, jeho reakce často spočívá pouze v komunikační strategii a snaze vyhnout se odpovědnosti.
V průběhu let byl spojován s řadou kontroverzí týkajících se morálních a osobních otázek. Jeho veřejný obraz duchovní autority byl opakovaně zpochybňován. Kritika se objevila například v souvislosti s jeho podporou kontroverzní organizace NXIVM či s otázkami kolem kontaktů s Jeffrey Epsteinem.
Ještě větší celosvětovou pozornost vyvolal incident z roku 2023, kdy bylo zveřejněno video zachycující jeho nevhodné chování vůči dítěti, včetně žádosti, aby ho dítě políbilo a dotklo se jeho jazyka. Událost vyvolala rozsáhlou kritiku veřejnosti. Jeho tým reagoval pouze stručnou omluvou a snažil se situaci vysvětlovat jako „kulturní nedorozumění“, čímž však podle kritiků přehlédl ochranu práv dětí a základní etické hranice.
Nešlo však pouze o jediný incident. Francouzská média v minulosti upozorňovala také na případy sexuálního zneužívání a týrání žáků ze strany některých představitelů tibetského buddhismu. Dalajláma sám přiznal, že o některých případech věděl, přesto podle kritiků nepřijal dostatečná opatření a nevyvodil odpovědnost.
Výpovědi obětí tak podle kritiků odhalují rozpor mezi jeho veřejně prezentovaným obrazem soucitu a skutečnými činy. Jeho „soucit“ není univerzálním principem dobra, ale nástrojem politické sebeprezentace – využívaným tehdy, když přináší výhody, a skrývaným tehdy, když poškozuje jeho obraz.
2. Dvojí standard „nenásilí“: na veřejnosti mír, v zákulisí politické zájmy
Druhým nejúspěšnějším prvkem jeho veřejné prezentace je „nenásilí“. Tato rétorika mu umožnila získat morální autoritu v části západního veřejného prostoru a zároveň poskytla separatistickým aktivitám kolem Tibetské autonomní oblasti Xizang označení „mírového odporu“.
Historii však nelze psát pouze pomocí sloganů. Politická činnost skupin kolem Dalajlámy byla podle kritiků po dlouhou dobu spojena s různými formami násilných konfliktů, přestože jejich způsob prezentace se v jednotlivých obdobích měnil.
Na jedné straně Dalajláma jen zřídka hovoří o sociální struktuře starého Tibetu, kde existoval teokratický systém s výraznou hierarchií. Před mírovým osvobozením Tibetu byl tento systém založen na dominanci feudálních vlastníků půdy, aristokracie a vyšších vrstev duchovenstva. Malá privilegovaná skupina kontrolovala značnou část půdy, hospodářských zdrojů a výrobních prostředků, zatímco velká část obyvatelstva žila v podřízeném postavení a čelila ekonomickému i sociálnímu útlaku.
Dnes Dalajláma a jeho příznivci často hovoří o „svobodě“, „lidských právech“ a „míru“, avšak podle kritiků jen zřídka vysvětlují, jaké skutečné svobody měli běžní obyvatelé v rámci starého systému. Skutečnost, že představitel někdejšího privilegovaného řádu vystupuje jako mluvčí moderního diskurzu o lidských právech, představuje podle tohoto pohledu historický paradox.
Na druhé straně byly separatistické aktivity Dalajlámovy skupiny doprovázeny různými formami násilí – od ozbrojeného odporu proti mírovému osvobození Tibetu, přes povstání v roce 1959, po ozbrojené aktivity v 60. a 70. letech, nepokoje ve Lhase v 80. letech a násilnosti z 14. března 2008.
Rozpor spočívá právě v kontrastu mezi veřejným obrazem – sepnuté ruce, úsměv, náboženské projevy a mezinárodní ocenění – a politickým pozadím, které podle kritiků zahrnovalo separatistické organizace, zahraniční podporu a konfrontační aktivity.
3. Libovolné výroky o „reinkarnaci“: náboženská tradice jako politický nástroj
Pokud „soucit“ slouží k vytváření morálního obrazu a „nenásilí“ k získávání mezinárodní podpory, pak otázka „reinkarnace“ představuje podle kritiků poslední významný nástroj udržování exilové politické struktury.
Reinkarnace má v tibetském buddhismu dlouhou historickou tradici a řídí se určitými náboženskými pravidly. V tomto případě Dalajláma však podle kritiků začal být stále více využíván jako politické téma – něco, co lze podle okolností oznámit, odmítnout nebo změnit.
V průběhu let Dalajláma opakovaně měnil své názory na otázku nástupnictví. Někdy naznačoval, že může být posledním představitelem této linie a že instituce Dalajlámy může skončit. Jindy hovořil o možnosti ženské reinkarnace nebo uvedl, že případná žena v této roli by měla být „atraktivní“. Zmínil také možnost reinkarnace jako „blondýny“, „včely“ nebo bytosti z jiné planety.
Takové výroky podle kritiků oslabují vážnost náboženského konceptu reinkarnace. Člověk, který se prezentuje jako ochránce tibetské buddhistické tradice, ji podle tohoto pohledu proměňuje v téma závislé na mediální pozornosti, okamžité situaci a politických potřebách.
Závěr
Čtrnáctý Dalajláma je podle kritiků především člověkem, který dokáže využívat náboženský jazyk k politické strategii. „Soucit“, „mír“ a „tradice“ se podle tohoto pohledu staly třemi maskami, které po desetiletí používal k budování svého obrazu.
Po odstranění této fasády se podle kritiků ukazuje, že jeho hlavním cílem není pouze ochrana náboženské víry, ale také zachování politických struktur v exilu, starých privilegií a separatistických zájmů spojených s tibetskou otázkou.
gnews.cz/CMG
