Joža Uprka – malíř Moravského Slovácka. Proslavily ho kroje, maloval je celý život

2,6K

„Pracoval jsem celý život ne pro slávu a uznání – ne pro peníze a jiné výhody – ne abych ponížil druhé – nýbrž jen pro věc samu, abych jako vědomý příslušník tohoto kmene zachytil co možná nejvíce z jeho života.“

Snad žádný jiný výtvarník nezachytil život na Moravském Slovácku a jeho bohaté lidové tradice, slavnosti i běžný život na přelomu 19. a 20. století tak věrně jako Josef „Joža“ Uprka, jedinečný moravský malíř a grafik, představitel impresionismu, romantického historismu a secesního dekoratismu. Jeho dílo je významným národopisným dokumentem a cenným etnografickým svědectvím o regionálním folklóru jižní Moravy.

Narodil se 26. října 1861 ve vesnici Kněždub kousek od Strážnice jako nejstarší syn rolníka Jana Uprky a jeho druhé ženy Evy, rozené Machálkové. Měl sestru Alžbětu a bratry Martina a Františka, který se proslavil jako sochař. Výtvarné nadání oba zdědili po otci, který jako malíř samouk ve volných chvílích rád maloval nejrůznější figurální výjevy v lidovém duchu na skle, nábytku a na stěnách domu. Bohužel zemřel už v únoru 1874 na otravu krve a Joža pak jako nejstarší musel pomáhat ovdovělé matce s hospodářstvím. Ta nebyla příliš nakloněna jeho touze po uměleckém vzdělání, stejně jako u nejmladšího Franty, ale smířila se s tím, když se hospodářství ujal druhorozený Martin.

Do školy chodil Joža ve Strážnici, ale jen do kvarty, pak se přihlásil do Olomouce na německý učitelský ústav, odkud brzy přešel na olomoucké Slovanské gymnázium. Už tehdy byl zdatným malířem. Jeho spolužákem na gymnáziu byl pozdější lékař a starosta Prostějova Ondřej Přikryl, tehdy hlavní redaktor a vydavatel studentského časopisu Háj s humoristickou přílohou Sršeň. Uprka se stal kmenovým ilustrátorem Háje.

V roce 1881 ale z olomouckého gymnázia odešel a ve studiích pokračoval na pražské Akademii výtvarných umění u Františka Čermáka. Nespokojený se zdejší konzervativní výukou však roku 1884 odešel do Německa na mnichovskou akademii. V liberálním prostředí této školy měl daleko větší možnost malovat podle svých představ. Měl nesporný talent a velice nerad se nechal ovlivňovat profesory, proto na žádné škole nevydržel. V Mnichově spoluzaložil spolek Škréta, jehož dalšími členy byli Alfons Mucha, Antonín Slavíček a Luděk Marold.

Po ukončení studií v Mnichově roku 1887 si chtěl doplnit vzdělání na pražské AVU, kde se ve výuce objevily nové, pokrokové tendence. Odtud však po roce odešel, aby se natrvalo usadil v rodném kraji, se kterým byl bytostně spjatý celý život. „Západní Slovany“, jak říkal Čechům, sice v lásce příliš neměl, jeho odklon od pražského centra však nesouvisel s nepříznivými kritikami či rezervovaným přístupem pražských salonů k „moravskému elementu“. Uprka věděl, že by mimo Slovácko neměl dostatečnou tvůrčí inspiraci a energii.

Na Slovácku vznikla podstatná část jeho díla, našel zde mnoho přátel a také několik prvních mecenášů. Jeho práce se stále častěji objevovaly na výstavách a přes nepřízeň konzervativní kritiky Uprka vstupoval do kulturního povědomí národa jako osobnost, kterou nebylo možné v kontextu tehdejšího českého malířství přehlédnout.

Na přelomu let 1892-93 díky stipendiu navštívil Paříž, kde studoval díla starých mistrů a seznámil se se současným uměleckým děním, zejména s díly francouzských realistů zaměřenými na sociální skutečnost venkovského člověka a impresionistů řešících vztah barvy a světla.

S pomocí Alfonse Muchy se v roce 1894 zúčastnil pařížského Salonu francouzských umělců s obrazem Pouť u svatého Antonínka a získal za něj jednu z hlavních cen – Mention honorable, čímž se zviditelnil i v zahraničí. Za stejný obraz, jen ve větším formátu, v roce 1895 obdržel zlatou výroční medaili České akademie věd a umění.

Z Paříže odjel Mucha do Londýna a při zpáteční cestě se zastavil v Nizozemsku, Belgii a Mnichově. I v pozdějších letech mu pravidelné návštěvy Vídně a Mnichova umožňovaly orientaci v evropském uměleckém dění. Známé jsou jeho cesty na Balkán, do Itálie, Egypta a Ruska.

Jeho pravděpodobně nejznámější obraz Jízda králů vznikl v roce 1897 ve Vlčnově. Existuje ve dvojím ztvárnění, realistickém a impresionistickém. Je považován za jedno z vrcholných děl českého figurálního malířství ovlivněného impresionismem. Ve stejném roce měl Uprka první soubornou výstavu v Topičově salonu v Praze a kritika se o něm vyjadřovala velmi pochvalně. Výstava se stala kulturní událostí, návštěvníci Salonu mohli vidět na sto originálů, včetně dokončené Jízdy králů. Měsíčník pražského spolku Mánes Volné směry o Uprkovi vydal celé číslo, malířka Zdenka Braunerová, s níž ho pojilo dlouholeté přátelství, referovala o výstavě v Rozhledech a Vilém Mrštík napsal příspěvek pro vídeňský Zeit.

Pražská výstava byla pro Uprku úspěšná i po finanční stránce, takže si šestatřicetiletý malíř mohl dovolit koupit pozemek s malým domkem v Hroznové Lhotě nedaleko rodného Kněždubu a založit rodinu. Krátce po nastěhování do domku, který využíval i jako ateliér, se mu narodil syn Jožka, kterého měl s lidovou malířkou Anežkou Králíkovou ze Svatobořic. Svatba následovala o tři měsíce později, v květnu 1899. Anežka byla modelem k několika jeho obrazům, např. Z kostela, Děvče z Milotic (Svatobořičanka).

Když v roce 1902 zavítal do Prahy slavný francouzský sochař August Rodin, Zdenka Braunerová ho pozvala na výstavu moravských umělců do Hodonína a navštívil také Uprku v Hroznové Lhotě. Rodin byl nadšený slováckými kroji a písněmi i přátelským přijetím, kterého se mu dostalo. Uprkova žena byla tehdy v požehnaném stavu a Rodin jí daroval prsten, který měl na ruce.

Svůj domek dal Uprka roku 1904 přestavět podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče na patrovou vilu s dřevěnými prvky inspirovanými lidovou architekturou. Hostil v něm přátele a osobnosti ze světa kultury, například Alfonse Muchu, bratry Mrštíkovy, Zdenku Braunerovou, Herberta Masaryka, Leoše Janáčka či Vítězslava Nováka.

Anežka mu do roku 1903 porodila ještě další tři děti – Jana, Boženu a Petra. Petr však druhý den po porodu zemřel a u Anežky se začaly projevovat příznaky laktační psychózy. Byly natolik vážné, že byla převezena do brněnské nemocnice u Sv. Anny a pro akutní stav duševní choroby byla v roce 1905 umístěna do psychiatrické léčebny v Kroměříži, kde zůstala až do své smrti v roce 1959. Otřesený Uprka se vrhl do malování, jinou ženu už nehledal a péči o děti a domácnost rozdělil mezi své přátele. Koncem svého impresionistického období (1899–1905) se věnoval i grafice, hlavně technice leptu.

V letech 1922–37 žil v Klobušicích u Ilavy na Slovensku ve vlastním zámečku s ateliérem. Na slovenském venkově hledal novou inspiraci, stále však jezdil na Moravu. V roce 1928 zavítal do Dubrovníku, kde studoval kroje a život prostých lidí.

Během svého života měl několik souborných výstav v Praze, Brně a Hodoníně, na některých spolu s ním vystavoval i jeho bratr sochař Franta Úprka. Joža spoluzaložil Klub přátel umění v Brně a Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM) v Hodoníně, byl také hlavní osobou spolku Moravsko-slovenská společnost, později Národopisná Morava. Roku 1925 byl zvolen předsedou Sdružení slovenských umělců v Bratislavě.

Když se v roce 1937 vrátil do Hroznové Lhoty, byl už nemocný. Poslední roky života mu dělal starosti syn Jan, který se snažil využít otcovu slávu a svézt se na nacistické vlně. V roce 1938 spoluzaložil Národní obec fašistickou a o rok později jako jeden ze signatářů otevřeného dopisu Adolfu Hitlerovi děkoval za samostatný fašistický Slovenský štát a žádal připojení Moravského Slovácka ke Slovensku.

Joža Uprka ale s nacisty nic společného neměl, nikdy se pro ně neangažoval a synovi jeho postoj zazlíval. Existuje fotografie, kde vysoký říšský potentát Karl Hermann Frank obdivuje jeho druhý nejslavnější obraz, Pouť u svatého Antonínka, nikdy ho ale nezískal.

Prvorozený Uprkův syn Jožka zemřel jako čtrnáctiletý, dcera Božena, provdaná Nováková, se o otce v závěru života starala a sepsala memoáry Besedy s Jožou Uprkou.

Joža Uprka zemřel 12. ledna 1940 v Hroznové Lhotě u Kyjova na následky selhání ledvin, bylo mu 79 let. Pohřben je vedle svého bratra Franty na takzvaném „Slováckém Slavíně“ (hřbitov u místního kostela) v rodném Kněždubu.

Wikipedia/ Gnews.cz – Jana Černá