…Až bude víc času

„Na velkých hodinách času je jen jediné slovo: Teď.
Po ulici Potom se dojde k domu Nikdy.“
Miguel de Cervantes

„Ahoj, nestíhám,“ typický pozdrav jedné mojí kamarádky – úspěšné manažerky, matky dvou puberťáků, ženy, která od doby co se známe, nestíhá a spěchá. Stres, povinnosti jsou jí věčně v patách. Jakmile dosedne, zavalí mne záplavou slov. Mluví o tom, jak v práci se to na ni valí, jak s velkými dětmi jsou velké starosti a jak se s manželem během týdne skoro ani nepotkají.

Mnoho činností, které v dospělosti provádíme, jsou zautomatizované. Každé ráno, každý den bývají stejné. Dlouhou dobu. Nepřemýšlíme o tom, co děláme. Zkrátka děláme to. Zvykli jsme si. Kam se podělo naše nadšení, sny a touhy? Někdy upadáme do sebeklamu, že se vše časem změní. Až …. děti vyrostou, až budeme mít více času a více peněz, až budeme na penzi, až budeme v práci povýšení. Čekání na AŽPAK je vysilující. S velkou měrou pravděpodobnosti nepřijde nikdy více času. Čas měří všem stejně už dnes.

ŽIVOTNÍ ENERGIE aneb „Na co jezdím?“

Při pátrání po zlodějích svého vnitřního klidu, mě napadla otázka. Jak sis zvykla pracovat s vlastní energií? Uvažovali jste někdy nad tím, na jaké „palivo“ jedete? Jak vypadá benzínka, u které zastavíte, když máte prázdnou nádrž? Co vás pohání? Máte nějaký osvědčený způsob, jakým si zajišťujete přísun životní energie, optimismu?

Mojí další drogou je „tlak“

Zvykla jsem si plánovat si na každý den tolik úkolů, aktivit, že i dva lidé by měli plné ruce práce vše stihnout… Cítila jsem se skvěle, když jsem si vše večer odškrtávala. A druhý den jsem zvedla laťku… až … až se motor zadřel… To už jsem se stala natolik závislou na své představě o „superženě“, která zvládne nemožné na počkání, že jsem si musela přiznat, že nejspíš se mnou nebude něco v pořádku. Představa o tom, co vše dokážu, byla v určitém okamžiku nabíjející… A zároveň past.

Dnes si kladu další otázku: Do jaké míry potřebuji stres, tlak, hrozby, abych dokázala dát prostor věcem, které jsou pro mne zásadní a důležité? I když nové. Cítím se v nich zpočátku nejistě, nepříjemně. Mým návykem je upřednostňovat druhé před sebou a povinnost (práci) před zábavou a odpočinkem. Odkládám často své sny a přání na někdy (spíš „nikdy“). Zároveň jsem si vědoma, že pokud si nechci nechat sebrat radost a nahradit ji zcela povinností, nezbývá mi nic jiného než kousnout do „kyselého jablka“. Tedy učit se upřednostňovat sebe (tam, kde je to důležité a sebezáchovné) tj. vstupovat do střetů, vyjednávat. Dělám si také čas na „nic nedělání a lelkování“, čas na experimentování a uskutečňování svých (tajných) snů. Víc si hraju a víc se učím (od dětí zejména). Život už je takový. Nesnáší jednostrannost a „stojaté vody“.
Dobře míněná rada: „Alespoň 60 minut denně jen pro sebe“

Když nechci znovu vyhořet – a to opravdu nechci – potřebuji se odpovědně starat o svoji energii a „dobíjet si baterky“. Funguji stejně jako mobil. Celý den rozdávám sebe, svoji pozornost a energii. Když vás třeba nebaví práce, když trpíte nadváhou, žijete ve vztahu, který vás vyčerpává či máte zdravotní problém, vydáváte ještě více energie. Jste doslova konzumováni. Večer máte všeho plné zuby. Sednete si k televizi a jen tupě zíráte… Co s tím?

7 rychlých zdrojů k obnovení životní energie

• Pravidelný pohyb mi pomáhá „cítit štěstí“. Dodává energii a podporuje sebevědomí. Každý den se hýbám tak, aby tělo a duše bylo v kondici. 20 – 30 minut bohatě stačí.
• Jím zeleninu a ovoce před každým jídlem a držím se principu „jez do polosyta“.
• Učím se mít ráda sama sebe za všech okolností. Jsem k sobě laskavá a když se mi něco nepovede, jak očekávám (či očekávají druzí,) odpustím si. Mám přece další šanci. Učím se tím mírnit mnohdy své přemrštěné požadavky…
• Oddechuji (doslova). Celý den bývám napjatá jak struna, a tak je čím dál důležitější uvolnit nashromážděné napětí v těle. 2 až 10 minut sedím v tichosti. Přivádím pozornost k sobě, ke svému tělu, svým myšlenkám, pocitům… Zastavím se. Nechávám vše volně plynout. Pozoruji. Každý den se vylaďuji tímto způsobem několikrát.
• Vizualizace obrazy, které si promítáme „v kině“ své mysli. Tyto filmy energii buď dodávají nebo naopak odčerpávají. Mám svoji vlastní sbírku pozitivních představ, zážitků, které si „pouštím“ vždy, když to potřebuji. Mám obrazy cílů, kterých chci dosáhnout, snů, které chci žít. Můžete začít tím, že si vytvoříte koláž snímků, které vás nabíjejí.
• Mám „kouzelný šuplík“. Když jsem „na dně“ mám kouzelný „šuplík“. V něm je to, co mi dodá energii. Dávám do něho symboly svých úspěchů, ocenění, které jsem získala od klientů, od přátel a rodiny. Vše, co mne povzbudilo či dojalo… Je můj zdroj inspirace (nejen když mi je nejhůře…)
• Poslouchám muziku a tancuji. Muzika má kouzelnou moc. Všimli jste si? Během okamžiku dokáže změnit náladu. Tanec uvolňuje. Dávám jim stále více prostoru ve svém životě.

Budoucnost nám nepatří. Máme pro sebe jen dnešek a kdoví, jaký bude příští den. A může se stát, že žádný zítřek už nebude. Chcete-li v životě něco zlepšit či mít jinak, pak příležitost je právě teď.

Více inspirace na www.alenajachimova.com

Článek byl publikován s laskavým svolením časopisu Sféra

DIOCHI

casopis-sfera.cz / gnews.cz-HeK