Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) navštívila na Ukrajině pět míst s válečnými hroby vojáků z obou světových válek pocházejících z českých zemí. Posledním byl památník bitvy u Zborova. Opakovaně dala najevo, že je nutné ukončit ruskou agresi.
• Vaše poslední návštěva válečných pietních míst se od těch předchozích liší. Co jejich oběť pro vás a pro nás všechny znamená?
Jako ministryně obrany a předtím i jako poslankyně jsem Ukrajinu navštívila několikrát, ale tato cesta je opravdu trochu jiná, protože navštěvujeme města a pamětní místa spojená s naší historií, s historií vojáků bojujících v rakousko-uherské armádě, legionářů a vojáků, kteří bojovali za druhé světové války. Asi nejznámější je u nás bitva u Zborova.
Myslím si, že je pro nás důležité nezapomínat na tyto hrdiny, z nichž řada není ani pochována v Česku nebo na Slovensku. Cítím jako ministryně povinnost, abychom si tyto válečné oběti připomínali, a připomínáme si je i na Ukrajině, která už třetím rokem vede hrdinný boj proti okupantům z Ruské federace.
• Vnímáte, co prožívají zdejší lidé každý den?
Cítíme to na každém kroku. I my jsme v noci zažili poplach. Naštěstí to nebylo nic vážného, ale Ukrajinci v takovýchto stresujících situacích žijí třetím rokem, a to musíme mít na paměti. My nemáme právo být z té války unaveni, to oni mají právo být unaveni a vyčerpáni. A mají právo požadovat po civilizovaných demokratických zemích kolem sebe vlnu solidarity a pomoci.
• V Černivcích jsme viděli i řadu čerstvých hrobů, mnohdy ještě bez náhrobků. Jaký to ve vás vyvolává pocit, když vidíte jejich nešťastné příbuzné?
Tento zcela zbytečný konflikt, který bezprecedentním způsobem vyvolalo Rusko, ve mně vzbuzuje na každém místě Ukrajiny obrovský smutek a naštvání, ale také obrovskou sílu, abych jako ministryně obrany nepolevila ani den v pomoci Ukrajině.
Při setkáních se zástupci místních samospráv se jich vždycky ptám, co pro ně může naše země ještě udělat. Od zástupců Starého Martynivu jsme se dozvěděli, že by se potřebovali nějak připravit na zimu. Na tu se mohou připravit jenom tak, že budou mít dostatek záložní energie ve chvíli, kdy by opět Rusko bombardovalo civilní obyvatelstvo a civilní infrastrukturu. Je to drobná pomoc, protože to není vojenský materiál, ale je to něco, co lidem jejich život trošku usnadňuje.
• Vojenská pomoc je však dál potřeba, když má Rusko možnost posílat další střely s plochou dráhou letu a balistické rakety. Je jen otázka času, než se zase nějaká z ruských přesných zbraní trefí do zcela nevojenského objektu…
Zažili jsme to nedávno v podobě útoku na dětskou nemocnici, což mně připadá jako vrchol cynismu a něčeho, co nebývá ve válečných konfliktech běžně zvykem a nedělo se to snad v takové míře, ani když jsme jako Čechoslováci zažívali druhou světovou válku.
Cíl Ruska je zastrašit civilní obyvatelstvo, vyčerpat a unavit ho. Říká se tomu opotřebovávací válka, aby, jak se válka prodlužuje, obyvatelstvo více tlačilo na politiky, aby válku ukončili i za cenu nějakých kompromisů.
S kýmkoli jsem se tady bavila, každý si přeje mír stejně jako si ho přejeme my. Ale nikdo z těch lidí neříká, že si přeje mír za cenu toho, že by přišli o kus svého území a že by oběti, které tady bohužel každým dnem přibývají, byly… nechci říct úplně slovo zbytečné, ale nedočkaly se nějakého rozhřešení.
Válku vyvolal Vladimir Putin a lidé tady se ocitli v situaci, kdy museli ze dne na den prakticky beze zbraní bojovat s přesilou, než Západ začal posílat zbraně. Česká republika byla mezi prvními zeměmi, která je začala posílat.
• A pokračuje pomoc?
Pomoc pokračuje. Jsem moc ráda, že jsme si s prezidentem a premiérem řekli, že pokud seženeme další finanční prostředky, chceme v muniční iniciativě pokračovat. Už máme informace o tom, kde je ještě munice k dispozici.
• Válečné hroby připomínají lidi, kteří bojovali za existenci nebo za vznik Československa, a asi je jedno na které frontě. Jak moc je důležité připomínat si je pro pocit vlastenectví?
Nenechme si slovo vlastenectví ukrást od některých lidí, kteří jdou až do pravého extrému. Vlastenectví je to nejlepší, co nás mohlo v různých etapách našich dějin potkat. I díky němu Československo vzniklo a přežilo. Zvládli jsme dvě války i komunistický režim a máme štěstí, že si můžeme 17. listopadu připomenout už 35 let života ve svobodné zemi.
Ukrajinci to štěstí neměli a my musíme udělat všechno pro to, aby se dostali alespoň tam, kam se dostalo Česko po roce 1989.
Dělení na východní a západní frontu nemám úplně ráda, protože vím, že po sametové revoluci bylo hodně moderní připomínat západní frontu a zápaďáky.
• Byla to reakce na situaci předtím…
Ano, byla to logická reakce na komunistický režim. Na druhou stranu každý, kdo se trošku blíže seznámí s těmi, kteří třeba padli v bitvě o Sokolovo nebo osvobozovali Kyjev, mají tady pamětní desky, válečné hroby a v řadě případů jsou tu i jejich těla, uzná, že to byli také hrdinové.
Bojovali na východní frontě, ale nebyli to žádní bolševici ani to nebyli lidé, kteří by bojovali pod Rudou armádou. Bojovali v samostatných československých jednotkách. Nemělo by se brát automaticky, že to, co bylo východní, bylo spojené jenom s tím špatným, rudým. Tak to nebylo a není.
Proto si myslím, že i v Česku bychom měli důsledně dbát na to, aby se neničila pamětní a pietní místa a odkazy lidí, kteří se zasloužili o osvobození naší země. Nechci zpochybňovat tu historii.
Vím, že je to pro hodně lidí citlivé, protože Rusko je agresor a my jsme přerušili kontakty s lidmi věnujícími se válečným hrobům v Ruské federaci. Nemám ale informace o tom, že by naše hroby ničili a my nemůžeme dělat to samé v naší zemi.
Právo – Karlovarsko ● 29. 7. 2024 ● Autor: Alex Švamberk
mocr.cz / gnews.cz-jav_07
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German