Přiznám se, když potkám francouzského kolegu žurnalistu jménem Arnaud Devalay, vidím na první pohled nenápadného, přesto nápadně výrazného, veselého chlapíka. Jeho odvaha se může zdát bláznivá, ale za pár vteřin si uvědomíte jeho vysoký intelekt, racionální úvahu a velmi široký rozhled a zkušenosti. Působil několik let v Iráku nebo také dva roky v Sýrii a zkoumal podrobně tamní procesy. Teď informuje o Ukrajině. Že vám jeho jméno nic neříká? Není divu. Byl jedním z těch, kteří obhajovali svrženého prezidenta v Iráku Saddáma Husajna, a proto ho západní média nemají moc v lásce. První obhájci Husajna byli zavražděni, přesto do toho rizika Arnaud šel. Je jedním z těch, kteří se v současnosti nemohou vrátit domů, neboť riziko politického procesu je takřka víc než jisté. Arnaud je vysoce erudovaný, velmi zkušený právník a hlavně odvážný novinář, který šel za pravdou a obhajoval ji.
Jaké bylo vaše vzdělání, právník, novinář nebo naopak, a měl jste ambice stát se novinářem, nebo to byl důsledek vašeho právnického angažmá?
Začínal jsem jako právník. Vzdělání jsem získal ve Spojených státech, kde jsem měl to štěstí, že mým mentorem byl Ramsey Clark. Žurnalistika je činnost, která se následně vyvinula v tom smyslu, že samotný pojem advokacie vyžaduje, abychom byli schopni informovat veřejnost o věcech, o kterých tradiční média nutně neinformují.
Co se vám líbí na právu a co na žurnalistice? Je něco, čemu dáváte přednost?
Ne. Obojí se vzájemně doplňuje. V právu musí být případ založen na hmatatelných, podrobných faktech, má-li mít rozumnou šanci na úspěch. Právník proto často musí případ „navštívit“ osobně, aby pochopil realitu a podle toho přizpůsobil právní strategii. Komunikace je základním nástrojem v soupravě nástrojů advokáta.
Nejprve k samotnému procesu. Co bylo podle vás důvodem americké agrese a invaze americké armády do Iráku bez mandátu Rady bezpečnosti OSN?
Důvod je vícerozměrný. Po událostech z 11. září 2001 převzala moc nad federální vládou USA malá (ale velmi vlivná) kohorta ideologů. Tito neokonzervativci, kteří jsou všechno jiné než konzervativní, zastávají názor, že status, který Spojené státy zdědily na konci studené války, jim dává nezadatelné právo na řízení světových záležitostí. Protože Blízký východ je energetickým centrem, které pohání světovou ekonomiku, považovali za prioritu zmocnit se ložisek uhlovodíků. Jelikož byl Irák třetím největším producentem ropy na světě, byl ideálním kandidátem na svržení režimu..
„Status, který Spojené státy zdědily na konci studené války,
jim dává nezadatelné právo na řízení světových záležitostí.“
Druhým důvodem bylo, že Irák (a Sýrie) vždy představoval alternativu k Jinonovu (izraelskému geopolitickému) plánu rozbít sousedy Izraele na konfety mikrostátů, které by trávily čas hádkami mezi etnickými skupinami a na sektářské bázi. Nezapomínejme, že Saddám Husajn se vždy zavazoval podporovat rodiny palestinských bojovníků, kteří padli v boji za osvobození své země. Antisionismus je jedním z ideologických pilířů baasismu.
Přejděme k procesu se Saddámem Husajnem, který skončil rozsudkem smrti. Jaký dojem na vás Saddám Husajn udělal? Byl arogantní, diktátorský, povýšený, ustrašený nebo bojovný?
Především irácký prezident si byl dokonale vědom toho, že jediným cílem tzv. procesu je rozbití Iráku (což se také stalo). Věděl také, že právní normy nebudou uplatněny, protože hlavním cílem bylo ponížit arabský národ a postavit baasismus před soud. V důsledku toho neočekával nic jiného než maškarádu a od prvního dne se připravoval na mučednickou smrt. Bylo důležité ukázat světu tvář důstojnosti a bojovného ducha, což prosazoval celý život navzdory některým politickým chybám.
Domníval jste se vy sám, že je nevinný, nebo jste dospěl k závěru, že se mu dostalo spravedlivého procesu? Saddám Husajn odmítl spolupracovat se soudem nebo se pokusit prokázat svou nevinu. Soudní proces považoval za frašku nebo pouhou formalitu. Nebo spolupracoval a respektoval soudní proces?
Předložili jsme obhajobu založenou na základní právní zásadě. Legitimita takzvaného iráckého zvláštního tribunálu nemohla být v žádném případě založena na základě vojenské invaze do země bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a v rozporu s existujícími výjimkami z článku 51 Charty o zásadě sebeobrany. To je to, co Jacques Vergès nazval strategií »Rupture«. Soudní dvůr odmítl o tomto předběžném návrhu rozhodnout.
Tři naši kolegové byli během prvních měsíců zavražděni,
koalice odmítla udělit prezidentovi status válečného zajatce
podle třetí Ženevské úmluvy“
Ukázalo se, že proti prezidentu Husajnovi bylo shledáno ne méně než 20 porušení, včetně: práva na setkání s jeho právníkem (právníky), důvěrnosti výměny informací (při našich konzultacích byl vždy přítomen koaliční důstojník), práva na konfrontaci s jeho žalobci (nikdy jsme nebyli informováni o svědcích proti němu), přístupu ke spisu (navzdory tvrzení Michaela Sharfa, amerického profesora práva, který za tři měsíce vyškolil irácké soudce!), 50 tun dokumentů obžaloby nám nikdy nebylo předáno (discovery proces), fyzické integrity členů obhajoby (tři naši kolegové byli během prvních měsíců zavražděni, koalice odmítla udělit prezidentovi status válečného zajatce podle třetí Ženevské úmluvy, nedostatečné nezávislosti tribunálu (soudci byli vybráni na základě toho, že nejsou členy strany Baas, a podléhali výkonné moci, která jim prostřednictvím tisku nařídila, aby co nejrázněji vynesli rozsudek o vině), nedostatečné nestrannosti (soudce Abdel-Rahman Raouf pocházel z vesnice Halabdža, která byla v roce 1988 místem chemického útoku).
Vysvětlete prosím, jak je možné, že ačkoli měla irácká armáda proti americké armádě početní převahu a útok byl zřejmý, přesto americká armáda prošla Irákem jako nůž máslem?
Je třeba zdůraznit, že koalice vedená USA měla úplnou kontrolu nad vzdušným prostorem. Bylo tedy zřejmé, že výsledek konfliktu je předem daný. Irák navíc od roku 1991 podléhal tvrdému sankčnímu režimu, který zcela znemožňoval dodávky náhradních dílů (nemluvě o autonomních zbraňových systémech). Washington se rozhodl napadnout Irák (a dokončit tak dílo, které v roce 1991 započal otec George W. Bushe) právě proto, že, jak v roce 1993 upozornil Eliot Cohen, Irák měl třetiřadou armádu. STUDIE O VÁLCE V ZÁLIVU UKAZUJE NA LIMITY VZDUCHOVÝCH SIL – The Washington Post
Myslíte si, že Saddám Husajn byl vlastenec a že mu záleželo na suverenitě a zájmech Iráku? Jaký byl podle vás Irák a jak fungoval za Saddáma Husajna? Byl to skutečně takový diktátorský režim, jak ho vždy vykreslovala prozápadní média?
Irák za Saddáma Husajna byl předmětem těch nejgrotesknějších přehánění, jak tomu často bývá, když chce Západ démonizovat vůdce/hlavu státu, který se nehlásí k jeho tzv. hodnotám. Irák Saddáma Husajna není výjimkou. Řekněme, že Irák byl v 80. letech jednou z nejpokrokovějších zemí v regionu v tom smyslu, že úroveň vzdělání byla velmi vysoká. Ženy mohly vstupovat do veřejného života a studovat na univerzitách. Lékařská péče byla bezplatná. Dalo by se říci, že zisk z ropy umožnil vládě realizovat mnohá sociální opatření a zajistit tak svým občanům životní úroveň, se kterou by jiné země mohly zelenat závistí.
Za co může být oprávněná kritika, je to, že Saddám Husajn nepochopil důsledky vztahu s Washingtonem a kolektivním Západem obecně. Po událostech, které vedly k islámské revoluci v Íránu, se zalekl. Jejich pěšák íránský šáh byl svržen revolučními silami a 52 jejich státních příslušníků bylo téměř 500 dní drženo jako rukojmí, což bylo pro Washington strašlivé ponížení, ponížení o to výraznější, že se nepodařila exfiltrační operace. Saddám Husajn se poté stal středem veškeré pozornosti s cílem přesvědčit ho, aby íránskou revoluci potlačil v zárodku. Stejně jako Zelenský na Ukrajině se tak Saddám Husajn stal nástrojem Západu a států Perského zálivu a nic mu nebylo odepřeno, aby tuto misi splnil. Zbytek je historie: íránská revoluce přežila a skutečná první válka v Zálivu skončila patem s téměř 500 000 mrtvými na obou stranách.
Přejděme nyní k procesu se samotným Saddámem Husajnem. Evropa o tomto procesu nic neví, kromě toho, že šlo o proces s diktátorem, který vlastnil chemické zbraně?
Veřejnost si již dávno uvědomila,
že jí bylo o zbraních hromadného ničení lháno
Tuto analýzu nesdílím. Veřejnost si již dávno uvědomila, že jí bylo o zbraních hromadného ničení lháno. Je třeba také připomenout, že od 15. února 2003 demonstrovaly proti válce miliony lidí ve všech západních hlavních městech. Veřejnost instinktivně pochopila, že tato válka jí byla prodána pod falešnou záminkou. Zpráva DUELFER zveřejněná na jaře 2004 toto podezření potvrdila. Sama podplukovnice Karen Kiatkovski obsáhle informovala o zřízení buňky v Pentagonu (Office of Special Plans), která byla zodpovědná za vymýšlení zpravodajských zdrojů, jež obcházely CIA, a jejíž pravomoci závisely výhradně na úřadu viceprezidenta Richarda Cheneyho. V té souvislosti třeba připomenout osud, který byl v té době vyhrazen manželce velvyslance Josepha Wilsona III. po jeho návratu z Nigeru, kde zjistil, že se tam nenachází žádná dceřiná společnost obohaceného uranu. Po návratu Wilson uveřejnil v New York Times na titulní straně článek s názvem »Co jsem v Nigeru nenašel«, který vedl k tomu, že identitu jeho manželky (Valérie Plameové) odhalil novinář Bob Novak (Plameová pracovala jako zpravodajská agentka bez diplomatického krytí).
Jednalo se o prefabrikovaný proces, a jak se Saddám Husajn osobně hájil? Rezignoval?
Jak již bylo zmíněno, bývalý irácký prezident pochopil, že mu Američané nedají příležitost odhalit své machinace v 80. letech. Věděl, že udělají vše pro to, aby ho umlčeli. Od té doby nepřicházelo v úvahu, aby se nechal umlčet a předstíral, že soudní nástroj má nějakou legitimitu. Byla to zvrácenost práva a parodie na spravedlnost. Bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan to odsoudil, stejně jako Komise pro mezinárodní právo. Zvláštní zpravodaj pověřený prověřením svévolným zadržováním prezidenta rovněž vydal zprávu, která potvrzuje naše argumenty. Saddám Husajn měl mít jako hlava ozbrojených sil Irácké republiky status válečného zajatce a Červený kříž měl tento stav odsoudit. Prezidentova strategie proto spočívala v tom, že soudcům neustále připomínal, že pracují pro okupační mocnost.
Když se ohlédnete zpět, existovala v té době nějaká možnost, která by zabránila invazi do Iráku?
V situaci, kdy Spojené státy porušovaly všechna pravidla mezinárodního práva, porušovaly své závazky vyplývající z dvoustranných dohod a využívaly Radu bezpečnosti jako rohožku, se zdá, že nezákonné invazi do Iráku v březnu 2003 nemohlo zabránit nic. Rozhodnutí bylo přijato bezprostředně po útocích z 11. září (viz prohlášení bývalého vrchního velitele sil NATO v Evropě Wesleyho Clarka). Program spočíval ve svržení sedmi režimů na Blízkém a Středním východě během následujících pěti let. Někteří z výše zmíněných neokonzervativců se o to pokoušeli již během druhého funkčního období bývalého prezidenta Billa Clintona. K jeho ohnutí využili aféru Lewinská a Clinton v prosinci 1998 souhlasil s bombardováním Bagdádu, aby je uklidnil.
Můžete nám říci, jaké důsledky měla americká agrese v Iráku a jak západní demokracie a svoboda ovlivnily obyčejné lidi?
Důsledky nezákonné invaze do Iráku v roce 2003 jsou dnes viditelné pouhým okem. Zdá se, že země se nikdy nevzpamatovala z etnických/náboženských rozporů, které byly důsledkem americké okupace země. Korupce je endemická, životní úroveň lidí je propastná, zemi nadále sužuje vnitřní rivalita, kurdský stát se téměř oddělil a USA a Izrael jej nyní využívají jako týlovou základnu k destabilizaci západní hranice Íránu. Míra znečištění je děsivá, účinky ochuzeného uranu jsou příčinou značného počtu nitroděložních malformací, některé ropné vrty hoří již léta, což u iráckého obyvatelstva i amerických veteránů vyvolává příznaky imunitní nedostatečnosti (a to aniž by byla prokázána uspokojivá souvislost mezi jejich stavem a dlouhodobým působením těchto patogenů, která by umožnila odškodnění ze strany federálních úřadů). Irák je země v troskách, ponechaná napospas chaosu a cizím vlivům.
Existuje ještě něco dalšího o Iráku nebo obecně o americké anexi Iráku, co není známo, co je zamlčováno nebo souvislosti, jež média záměrně ignorují?
Irák dnes slouží jako základna pro pokračující destabilizaci sousední Sýrie a Íránu. Je třeba připomenout, že již v roce 2003 se Spojené státy zavázaly vybudovat obří velvyslanectví, v němž by sídlily zpravodajské buňky a které by sloužilo jako koordinační centrum pro tajné operace v regionu. Organizace Islámský stát (obecně známá pod zkratkou DAEŠ) se vylíhla v záchytných táborech Al-Bucca a Camp Victory. Při výcviku teroristů pomáhali bývalí baasističtí důstojníci demobilizovaní koaliční dočasnou správou pod záštitou Paula Bremera (amerického prezidentského vyslance v Iráku). Tím, že Američané sunnitskou menšinu v zemi odsunuli na okraj, ji učinili závislou a podnítili její zahořklost vůči ostatním složkám země, místo aby se snažili o skutečné usmíření.
Jean Hugo
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian