Jsou okamžiky v dějinách, které nelze měřit ani tak porážkou jako vítězstvím. V danou chvíli se člověk měří odvahou zůstat věrný svému svědomí, i když za to zaplatí tím nejvyšším, svým životem. Takový byl pro mne příběh mistra Jana Husa. Proto si každoročně 6. července nepřipomínám ani tak den jeho smrti v roce 1415. Připomínám si den, kdy pravda vstoupila do plamenů, ale rozptýlila se do nás všech. Jan Hus nebyl žádný vojevůdce, ale bojovní to byl větší než kde jací zbrojnoši a nebál se ani svého panovníka. Jeho zbraní bylo slovo jež vycházelo z pravdy. Jeho silou bylo přesvědčení, že tato pravda není majetkem mocných, že pravdu nemůže nikdo vlastnit jako někou cennou či běžnou věc, ale je především závazkem každého z nás. Dodnes zní jeho odkaz s takovou naléhavostí.
Nejbolestnější okamžik jeho poslední cesty pro mne nepředstavují samotné plameny hranice v Kostnici. Nejhlubší ránu vidím v okamžiku, kdy mu před popravou veřejně strhli kněžská roucha, degradovali jeho svatost. Mám jednu hodně starou knihu o historii Českého národa kde se popisuje tato scéna jež mi výdy rvala srdce. Symbolicky jej zbavili všeho, co představovalo jeho službu Bohu, pravdě i lidem. Na hlavu mu vložili potupnou papírovou korunu s vyobrazením démonů, aby jej ponížili před zraky přihlížejících. Jenže právě tehdy se ukázalo, že člověku lze vzít oděv, postavení i život, ale nelze mu vzít pravdu, pokud se jí sám nevzdá. Roucho bylo strženo z jeho těla, nikoliv z jeho svědomí. Znova a znova přemýšlím o Husovi, stále se vracím k jeho slovům která vystihují to co každý znás má mít za povinnost pokud chce naplnit skutečný smysl svého života:
„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí.“
Domnívám se, že tato slova nejsou určena pouze věřícím, nebo jen historikům. Jsou, jak jsem jiý řekl, určena každému člověku bez ohledu na dobu, ve které žije. Neříkají nám, že cesta pravdy bude snadná. Naopak. Připomínají, že pravda bývá často osamělá, nepopulární a někdy i bolestivá. Přesto stojí za to ji hledat, milovat a bránit. Dnes žijeme ve světě, kde se informace šíří rychlostí světla, ale pravda se někdy hledá obtížněji než kdy dříve. O to více vnímám Husův odkaz jako výzvu k poctivosti, kritickému myšlení a odpovědnosti za vlastní slova. Obrana pravdy podle mne neznamená křičet hlasitěji než ostatní. Znamená mít odvahu říci to, co považuji za správné, a zároveň být připraven své názory přezkoumat ve světle nových poznatků. Pravda není pouhou zbraní proti druhým, ale také závazkem vůči vlastnímu svědomí.
Jan Hus neodešel na hranici proto, že by snad měl touhu zemřít. Šel tam proto, že odmítl zapřít to, čemu věřil. V tom spočívá nesmírná velikost jeho odkazu. Člověk může být poražen silou, ale pokud nezradí své svědomí, není poražen mravně. Proto považuji státní svátek 6. července je den, kdy bychom se měli sami sebe ptát, zda máme vlastně odvahu stát za tím, co považujeme za pravdivé, i když je to nepohodlné a musíme přinést reálnou oběť. Ne proto, abychom hledali nepřátele, ale abychom neztratili sami sebe.
Pro mne Jan Hus je symbolem lidské důstojnosti, věrnosti svědomí a síly ducha. Plameny v Kostnici spálily pouze jeho tělo, nikoli jeho myšlenky, ty se naopak stali nesmrtelnými. Přežily staletí a stále oslovují další generace. A právě proto věřím, že dokud si budeme připomínat jeho život a jeho odkaz, nebude pravda nikdy zcela umlčena. Neboť pravda, za kterou je člověk ochoten nést odpovědnost, má sílu přežít i oheň. Je to odkaz, který si český národ nese po staletí a ne jako výzvu k nenávisti, ale jako připomínku, že svědomí, odvaha a hledání pravdy patří k nejcennějším hodnotám, které lze předat dalším generacím.
Jan Vojtěch, šéfredaktor General News