Když jsme krátce po příjezdu do České republiky zkusili nakoupit v supermarketu, narazili jsme hned na první překážku: omezená znalost jazyka a naprostá nezkušenost se životem v zahraničí způsobily, že jsme se jen bezmocně radili, který párek asi bude nejlepší. V tu chvíli si našeho zmatku všiml starší český pán, sám od sebe nás oslovil a poradil nám, co si vybrat. Žádný odstup, žádná nedůvěra – jen prostá lidská vstřícnost.

Takové okamžiky mě přesvědčily, že Češi jsou vůči cizincům přívětiví – upřímně a bez přehánění. Na Palackého univerzitě jsem potkala přátele, které jsem znala už z Letní jazykové školy čínského jazyka v Pekingu. Chodila jsem na jejich rodinné oslavy, navštívila jejich rodná města. A přece – čím blíže jsem se dostávala, tím zřetelnji jsem cítila něco, co přátelství zakrývá, ale nesmaže: hluboké kulturní rozdíly a odlišné politické vnímání světa. Přátelství bylo skutečné. Ale pod jeho povrchem existovaly dva různé příběhy o tom, co je normální, správné, nebo dokonce pravdivé.

Tento rozpor mě přivedl k otázce: jak vlastně Češi – a Evropané obecně – vnímají Čínu? A odkud toto vnímání pochází?

Odpověď jsem hledala ve své výzkumné práci, v níž jsem sledovala, jak Česká tisková kancelář (ČTK) informovala o čínských elektromobilech v letech 2020 až 2025. Výsledky byly výmluvé. Na začátku dekády byl čínský elektromobil pro česká média téměř neviditelný – exotická kuriozita ze vzdálené země. Pak přišel BYD, přišel NIO, přišly čínské ceny a čínská technologie. A tón zpráv se začal měnit: nejprve opatrnost, pak obavy, a nakonec – téměř neradi – uznání. Dnes čínské elektromobily na českém trhu existují a jejich podíl roste. Média to nemohou ignorovat.

Tento posun není jen ekonomický. Je to zrcadlo hlubší proměny: Čína přestává být vzdálenou abstrakcemi a stává se konkrétní přítomností – v showroomech, na silnicích, v každodenním životě.

V době globalizace, kdy je internet tak rozvinutý a informace se šíří nebývalou rychlostí – stejně jako to dělá GNEWS.cz – vidím v tom přîležitost. Přîležitost pro Čechy překonat strach, předsudky a poznat Čínu. Začít od jedné malé zprávy, zbavit se zažitých představ a hledat přímější a skutečnější kontakt – místo toho, aby nás omezovaly zavádějící politické narativy.

Češi a Čínané toho mají více společného, než se zdá. Oba národy znají pocit, kdy vás velké dějiny přehlížejí. Česko prošlo stoletími pod habsburskou nadvládou, Čína zase nese paměť „století ponížení“. Z tohoto sdíleného pocitu může vyrůst porozumění, ne naivní ale skutečné.

Starý pán v supermarketu mi tehdy neřekl nic o politice. Řekl mi, která klobasa je nejlepší. A to byl dobrý začátek.

NNela.Ni