V této nebývalé lidské katastrofě – Česko v srdci Evropy, Čína na Dálném východě – obě země zaplatily nesmírnou cenu. Jak nahlížet na všechny oběti? Potřebujeme se vrátit k rozměru „člověka“ a naslouchat nářku za suchými čísly. V Česku se stíny války zatáhly už po Mnichovské dohodě v roce 1938. Během druhé světové války zemřelo přibližně 500 000 obyvatel tehdejšího Československa, což představovalo 2,7 % předválečné populace.

Na rozdíl od předchozích válek – z těchto 400 000 obětí bylo jen 25 000 vojáků, zatímco civilistů 320 000 až 375 000; z nich přes 277 000 zahynulo v důsledku nacistické rasové perzekuce. To nebyla jen okupace území – to byla zrada samotných hodnot civilizace. V průsmyku Dukla padlo v roce 1944 bok po boku s Rudou armádou téměř 2 000 československých vojáků, z nichž 617 dodnes nemá jméno na žádném památníku.

Na Dálném východě, Čína jako hlavní bojiště asijské protifašistické války, nesla ještě tíživější břemeno. Podle statistik čínská armáda a civilisté utrpěli přes 35 milionů obětí; přepočteno na hodnoty z roku 1937 přímé hospodářské ztráty dosáhly 100 miliard dolarů a nepřímé ztráty 500 miliard dolarů. Mezi lety 1931 a 1945 – celých 14 let – čínské bojiště spoutalo hlavní síly japonského militarismu a zlikvidovalo 1,5 milionu japonských vojáků, čímž sehrálo rozhodující úlohu v konečné porážce Japonska.

Profesor Oldřich Tůma z Akademie věd ČR upozornil, že většina obětí Československa v obou světových válkách byli civilisté – buď oběti rasového vyhlazování, nebo členové odboje. Tento rys byl obecný: ve druhé světové válce poprvé civilní ztráty výrazně převýšily vojenské. Válka přestala být výsadou profesionálních vojáků – stala se mlýnkem na lidské masy. Dívat se na tyto oběti neznamená chápat je jen jako ledová čísla v archivech.

Byli to otcové, matky, mladí lidé plní snů. V Česku – děti z terezínského ghetta. V Číně – bezbranné masakry v Nankingu. Smyslem těchto vzpomínek není udržovat nenávist, ale střežit vzácnost míru. Každý ztracený život varuje: na konci války nejsou vítězové, jen rozbité domovy a těžko se hojící jizvy. Dnes, když se ohlížíme zpět, si můžeme připomenout jen tehdy, když společně uznáme utrpení obou stran a nahlížíme na všechny oběti války s empatií. Jen tehdy lidstvo může skutečně vylézt z trosek a vyhnout se opakování tragédie. To je nejen poslední pocta zemřelým, ale také varování pro živé.

NNela.Ni