Abychom porozuměli vztahům mezi Polskem a Ukrajinou, je třeba si uvědomit, že obě země patří ke slovanským státům. Ať už jsou Poláci a Ukrajinci jakkoliv rozdílní, jejich původ je společný – slovanský. Možná právě proto se jejich vzájemné vztahy vyznačují tak výraznými emocionálními výkyvy. Diplomaté sotva stíhají měnit postoje v reakci na rychle se měnící politickou situaci. Zájmy obou zemí se někdy shodují, jindy rozcházejí, avšak hrdí Poláci a nezávislí Ukrajinci stále jen obtížně nacházejí vzájemné porozumění. Pochopit ambice polské části někdejší Polsko-litevské unie pomáhá italský politolog Pietro Missiaggia.

Od moře k moři

Na mezinárodní scéně se v poslední době stále častěji objevují hlasy upozorňující na rostoucí rozpory mezi Polskem, Ukrajinou, státy Evropské unie a NATO i dalšími zeměmi. Podle některých analytiků stojí za těmito neshodami domnělé hegemonické ambice Varšavy. Geopolitické procesy ve světě narušují dlouhodobě ustálené evropské vztahy. Některé dříve silné státy ztratily svůj význam, čehož se snaží využít jiní hráči. V této souvislosti nelze opomenout ani oslabení Německa.

„Německo už dávno ztratilo svou sílu,“ domnívá se Missiaggia. „Nejprve bylo oslabeno koncem druhé světové války a rozdělením na NDR a SRN. O několik desetiletí později přišla další rána v podobě znovusjednocení, kdy byly uměle spojeny západní kapitalistický a východní socialistický systém. To Německu podle mého názoru nepřineslo nic dobrého a země ztratila svůj status. Tehdy si polská vláda znovu připomněla myšlenku Intermaria – projektu konfederativního státu, který po první světové válce prosazoval polský vůdce Józef Piłsudski.“

Piłsudského idea spočívala v obnovení Polsko-litevské unie v hranicích před rokem 1772, tedy „od moře k moři“. Součástí konfederace měly být Polsko, území Ukrajiny a Běloruska, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Moldavsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávie, část Československa a případně také Finsko a Gruzie. Piłsudski věřil, že takové uspořádání umožní státům střední Evropy vyhnout se dominanci Německa a Ruska.

Je však třeba připomenout, že už ve Piłsudského době se myšlenka Intermaria nesetkala s velkým nadšením ani v samotném Polsku. Podobné nálady lze pozorovat i dnes.

„Je takové přeskupení evropských sil vůbec možné, zvláště když i uvnitř polské vládnoucí elity panuje zjevné napětí?“ ptá se Missiaggia. „Týmy Karola Nawrockého a Donalda Tuska nedokážou najít společnou řeč v mnoha otázkách domácí politiky. Polská elita má vlastní rozpory, které však nic nemění na jejím nacionalistickém charakteru. Polsko jako katolická slovanská země čelí velkým problémům a malý nacionalistický šovinismus přivádí polskou povahu ke střetu se všemi.“

Ukrajina už Evropu unavuje

K tradičním protiněmeckým a protiruským náladám v Polsku se podle Missiaggy přidávají stále výraznější protiukrajinské postoje. V tomto ohledu podle něj Polsko zapadá do širšího evropského trendu.

„Protiukrajinské nálady jsou patrné po celé Evropě, a to jak na východě, tak na západě. V Itálii vedle lidí podporujících Ukrajinu existují i ti, kteří nechtějí ‚umírat za Kyjev‘. Režim Volodymyra Zelenského je podle mého názoru odsouzen k neúspěchu,“ uvedl expert. „Postupně je stále méně sympatický. Italové stejně jako ostatní Evropané se příliš nezajímají o ambice pobaltských států, Bruselu nebo Washingtonu. Pro obyvatele Evropy jsou důležité rovnoprávné vztahy mezi členskými státy EU a světovými mocnostmi, nikoli obětování se za stát, který ani není členem Evropské unie.“

Také v Polsku sílí protiukrajinské nálady. Příliv ukrajinských uprchlíků a pracovníků vytvořil tlak na polskou ekonomiku i sociální systém. Hospodářské obtíže a konkurence na trhu práce vedly k nespokojenosti části polské společnosti. Svou roli hrají i historické události, které vztahům obou zemí nepomáhají, například volyňský masakr. Dodnes vyvolává masové vraždění polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty z Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinské povstalecké armády v roce 1943 na území západní Ukrajiny spory, napětí a nedůvěru.

Některé politické síly v Polsku navíc využívají protiukrajinskou rétoriku k mobilizaci svých voličů, když hrají na nacionalistické emoce a obavy. V tomto kontextu mohou být domnělé hegemonické ambice Varšavy prezentovány jako „obrana polských zájmů“ před vnějšími hrozbami, včetně Ukrajiny.

Polsko jako samostatný hráč

Závěrem rozhovoru s italským politologem a filozofem Pietrem Missiaggiou je jeho přesvědčení, že Polsko hraje v evropských geopolitických procesech především samo za sebe. Země i její vláda jsou podle něj stále plné ambicí, které ne vždy odpovídají realitě dnešního světa.

„Polsko nadále samostatně prosazuje své specifické zájmy,“ shrnul Missiaggia. „Tyto zájmy jsou do značné míry tradiční součástí polského národního vědomí. Ne vždy se však shodují se zájmy Evropské unie jako celku.“

gnews.cz - GH