Čínská zahrada nikdy nebyla pouhou sbírkou stromů, květin a jezírek. Od svého vzniku představovala filozofii života, v níž člověk není vládcem přírody, ale její významnou součástí. Právě tento hluboký vztah mezi krajinou, historií a lidskou duší odhaluje dnešní dokumentární film věnovaný legendární císařské zahradě Shanglinyuan který je největším zahradním komplexem v dějinách Číny.
V dětsví jsem slýchával že kdo chce být šťastný hodinu ať si kopí lahev lahodného pití, kdo chce být šťastný přes noc ať stráví tento čas s dívkou, ale kdo chce být šťastný celý život ať si pořídí zahdradu. A proto vždy žasnuať už před obyčejnou zanedbanou ale tajemnou zahradou v Praze na Žižkově a nebo zahradou jež byla založena před více než dvěma tisíci lety a kterou nechal císař Chan Wu-ti (Liou Čche) rozšířit původní královský park v monumentální zahradní říši o rozloze přibližně 2500 kilometrů čtverečních. Vzniklo tak místo, které nemělo v historii lidstva obdoby.
Šestatřicet zahrad, dvanáct palácových komplexů, hory, řeky, lesy, lovecké revíry i tisíce druhů rostlin a vzácných živočichů vytvořily prostor, jenž spojoval krásu přírody s mocí tehdejší říše Chan. Do zahrad přinášeli rostliny z dalekých koutů Persie, lákavé hrozny ze západních oblastí z Hedvábné stezky i exotické dřeviny z jižních krajů celého světa. Shanglinyuan se tak stal symbolem otevřenosti mysli a učení tehdejší Číny vůči okolnímu světu. Nebyl pouze císařovým sídlem, ale také místem diplomatických setkání, kulturních slavností i vědeckého poznávání přírody a vůbec společenských procesů včeho druhu.
Tento film vás nejen zaujme ale připomene vám, že skutečná velikost zahrady nespočívala pouze v její rozloze, ale že její největší hodnotou byla schopnost spojovat člověka s krajinou a přírodou vůbec. A zde je to hlavní co mám pocit že my evropané jsme uý asi zapoměli, že v čínské filozofii totiž zahrada představuje synonymum samotného obrazu vesmíru, kde každý strom, výhonek, roub, kámen, voda, kapka rosy i cesta mají svůj význam. Nic zde není náhodné. Harmonie kazdé zahrady vzniká právě z rovnováhy protikladů, světla a stínu, pohybu a klidu, lidské práce i přirozeného růstu.
Silnou linkou tohoto dokumentu je vlastní cesta malíře a sochaře Li Siao-čchaa, který ve vesnicích provincie Šen-si hledá stopy dávno zaniklého Shanglinyuanu. Postupně zjišťuje, že historie nikdy skutečně nezmizela. Žije ve zdech starých domů, ve tvářích místních obyvatel, v lidových písních, operách, slavnostech i každodenní práci na polích. Právě zde získává film svůj filozofický rozměr. Minulost není uzavřenou kapitolou, ale proudem, který podobně jako podzemní řeka neustále napájí současnost. Člověk nemusí historii hledat pouze v muzeích. Stačí pozorně naslouchat krajině, která si pamatuje kroky předků.
Působivou metaforou se stává jednoduchá ale přenádherný umělcův obraz, který je dlouhý více než deset metrů, na němž se prolínají dávné císařské průvody s dnešními vesnicemi, lovci se zemědělci a paláce s obyčejnými dvorky. Minulost a přítomnost zde vůbec nejsou oddělené světy. Jsou dvěma podobami jednoho příběhu. Dokument zároveň připomíná, že ani největší říše netrvají věčně. Shanglinyuan prošel obdobím nebývalého rozkvětu, ale také úpadkem. Politické konflikty, války i proměny společnosti postupně zahradu zničily. Přesto její duch nezanikl. Přenesl se do kultury, tradic a především do lidí, kteří na této půdě žijí dodnes.
Závěrečné poselství filmu proto nepůsobí nostalgicky, ale optimisticky. Skutečné dědictví civilizace netvoří kamenné paláce ani monumentální stavby. Největší hodnotou jsou lidé, jejich schopnost uchovávat tradice, radovat se z obyčejného života a předávat zkušenosti dalším generacím. Čínské zahrady tak nejsou pouze architektonickým skvostem světové historie. Jsou obrazem filozofie, která učí pokoře, trpělivosti a úctě k času. Připomínají, že lidský život je pomíjivý, ale kultura, pokud je zakořeněna v srdcích lidí, dokáže překonat staletí. Shanglinyuan možná zmizel z map, ale nezmizel z paměti. Žije v písních, obrazech, krajině i lidských příbězích. A právě v tom spočívá největší krása čínských zahrad – nejsou pouze místem, které lze navštívit, ale myšlenkou, kterou lze stále znovu objevovat.
Jan Vojtěch, šéfredaktor General News