V éře, kdy sociální sítě a online platformy formují veřejnou debatu více než tradiční média, se otázka svobody slova stává jednou z nejcitlivějších politických i společenských debat současnosti. Evropská unie na ni reagovala přijetím nařízení Digital Services Act (DSA), které vstoupilo v plné platnosti v únoru 2024. Jeho cílem je chránit uživatele před nelegálním obsahem, dezinformacemi a systémovými riziky spojenými s dominancí velkých digitálních platforem. V českém prostředí však DSA okamžitě vyvolal ostré spory. Pro jedny představuje nezbytný nástroj obrany demokratického prostoru proti chaosu, manipulaci a hybridním hrozbám, pro druhé je symbolem postupující digitální cenzury a nebezpečné koncentrace moci nad veřejnou debatou.

DSA zavádí rozsáhlý systém povinností pro online platformy a zprostředkovatele digitálních služeb. Všechny platformy musí umožnit snadné nahlašování nelegálního obsahu, transparentně vysvětlovat mazání příspěvků a nabídnout uživatelům možnost odvolání. Nejtvrdší pravidla však dopadají na takzvané velmi velké online platformy, tedy společnosti jako Meta, Google, TikTok nebo X, které mají více než 45 milionů uživatelů v Evropské unii. Tyto firmy musí pravidelně vyhodnocovat systémová rizika spojená s fungováním svých algoritmů, analyzovat šíření dezinformací, dopady na volby či psychické zdraví mladistvých a aktivně přijímat opatření ke zmírnění těchto rizik. Evropská komise zároveň získala pravomoc ukládat pokuty až do výše šesti procent globálního obratu společnosti, což z DSA činí jeden z nejtvrdších regulačních nástrojů, jaké kdy EU vůči technologickým gigantům vytvořila.

Na papíře tak DSA posiluje práva evropských uživatelů a přináší větší odpovědnost digitálním platformám. Česká realita je však mnohem komplikovanější. Přestože je DSA přímo použitelné evropské nařízení, Česká republika dlouhodobě zaostává v jeho institucionální implementaci. Evropská komise v květnu 2025 zažalovala Česko spolu s několika dalšími státy u Soudního dvora EU kvůli nedostatečnému zmocnění národního koordinátora digitálních služeb a absenci jasně definovaných sankcí. Český zákon o digitální ekonomice, který má fungování DSA v domácím prostředí dokončit, se vleče legislativním procesem a vytváří právní vakuum. Výsledkem je paradoxní situace: čeští uživatelé mají teoreticky nová evropská práva, ale v praxi často nemají účinnou ochranu proti svévolným rozhodnutím platforem ani jasnou instituci, na kterou by se mohli obrátit.

Právě zde se otevírá největší spor celé debaty. Zastánci DSA upozorňují, že digitální platformy již dávno nejsou neutrálními technologickými nástroji, ale mocnými aktéry schopnými ovlivňovat veřejné mínění, volební výsledky i bezpečnost státu. V době ruské propagandy, manipulací kolem voleb nebo pandemických dezinformací podle nich není možné ponechat algoritmy bez jakékoli odpovědnosti. Menší státy, jako je Česká republika, jsou navíc vůči informačním operacím zvlášť zranitelné. Podle této logiky DSA nepředstavuje cenzuru, protože neurčuje jedinou „správnou pravdu“, ale vytváří rámec transparentnosti a odpovědnosti pro platformy, které dnes ovládají digitální veřejný prostor.

Kritici však namítají, že hranice mezi ochranou společnosti a omezováním svobody projevu je mimořádně tenká. Obávají se, že pod tlakem vysokých pokut a politických očekávání budou platformy raději mazat obsah preventivně, i když není jednoznačně nelegální. V české Poslanecké sněmovně zaznívaly během debat o implementaci DSA obavy z mechanismů „rychlé reakce“ během krizových období nebo voleb, kdy mohou být platformy tlačeny k odstraňování údajně škodlivého obsahu bez dostatečné veřejné kontroly. Historie přitom ukazuje, že definice dezinformace či škodlivého obsahu se může měnit podle politické atmosféry. Názor, který je dnes považován za legitimní součást veřejné debaty, může být zítra označen za rizikový nebo společensky nebezpečný.

DSA tento tlak ještě zesiluje, protože platformám ukládá povinnost aktivně reagovat na nelegální obsah definovaný národními zákony. Velké technologické společnosti proto často volí nejbezpečnější variantu: obsah odstraní raději preventivně, než aby riskovaly právní spor nebo pokutu. Tím vzniká takzvaný chilling effect – ochlazující efekt na svobodu projevu. Lidé mohou začít sami sebe cenzurovat ze strachu, že jejich příspěvek bude smazán, účet omezen nebo veřejně označen za problematický. Ve společnosti pak postupně mizí ochota vést otevřené a konfliktní debaty, které jsou přitom pro demokracii nezbytné.

Současně ale nelze ignorovat ani druhou stranu problému. Digitální prostor bez pravidel může velmi snadno sklouznout k manipulaci, informačnímu chaosu a šíření extremistického obsahu. Algoritmy sociálních sítí jsou navrženy tak, aby maximalizovaly pozornost a emoce, což často zvýhodňuje polarizující a radikální obsah. Úplná absence regulace by proto neznamenala větší svobodu, ale spíše posílení nejmocnějších technologických hráčů, kteří již dnes rozhodují o tom, co uživatelé vidí a co zůstává skryto.

Skutečné řešení proto pravděpodobně neleží ani v úplném odmítnutí regulace, ani v nekritickém přijímání stále tvrdších zásahů do digitálního prostoru. Česká republika bude potřebovat především silného a skutečně nezávislého koordinátora digitálních služeb, jasná pravidla pro určování nelegálního obsahu, větší transparentnost algoritmů a širší přístup výzkumníků k datům platforem. Zároveň bude nutné posilovat mediální gramotnost a schopnost společnosti kriticky pracovat s informacemi, místo aby stát nebo technologické firmy přebíraly roli arbitra pravdy.

Svoboda slova nikdy nebyla absolutní. Každá demokratická společnost hledá hranici mezi ochranou jednotlivce a ochranou veřejného prostoru. V digitální éře je však tato hranice mnohem křehčí než dříve, protože veřejná debata se přesunula na platformy ovládané několika globálními korporacemi. DSA představuje ambiciózní pokus tuto novou realitu regulovat, ale zároveň otevírá zásadní otázku, zda lze internet kontrolovat, aniž by tím neutrpěla samotná podstata svobodné společnosti. Právě v tom spočívá největší výzva pro Česko i pro celou Evropu: najít rovnováhu mezi obranou demokracie a zachováním prostoru pro svobodné, otevřené a někdy i nepohodlné názory, bez nichž demokracie nemůže existovat. 

Prokop Stach