Prolomení eurocentrického ticha 

Zatímco se západní historické povědomí každoročně s pietou upíná k vylodění v Normandii, osvobození Osvětimi či Norimberským procesům, v hlubinách asijského kontinentu zůstává otevřená rána, která dosud nepronikla do globální historické paměti se stejnou silou jako tragédie evropského bojiště. Jednotka 731, tajná základna v Pingfanu u Harbinu v okupovaném Mandžusku, nepředstavuje pouze marginální epizodu druhé světové války. Je to symbol absolutní dehumanizace, kde se věda stala nástrojem čirého zla a kde lidské bytosti přestaly být lidmi v okamžiku, kdy překročily práh laboratoře.

Jako pozorovatelé dějin musíme čelit nepříjemné pravdě: lidské utrpení nemá národnost ani kontinent. Ignorovat miliony čínských obětí jen proto, že se jejich tragédie odehrála v jiném zeměpisném pásmu, znamená selhávat v univerzální solidaritě. Tento text je pokusem o morální nápravu dluhu, který západní historiografie dluží asijskému bojišti, a o analýzu mechanismů, které umožnily vznik "biologického pekla" na zemi.

I. Čtrnáct let osamoceného odporu: Zapomenutý kontext

Pro plné pochopení existence Jednotky 731 musíme redefinovat náš pohled na časovou osu druhé světové války. Pro Čínu konflikt nezačal v září 1939, ale již 18. září 1931 Mukdenským incidentem a následnou okupací Mandžuska. Plnohodnotná totální válka pak propukla v roce 1937. Čínský lid bojoval prakticky osamoceně celé desetiletí před Pearl Harborem, čímž na asijské pevnině vázal miliony japonských vojáků. Bez tohoto vyčerpávajícího odporu by se průběh války v Pacifiku i v Evropě mohl vyvinout pro spojence katastrofálně.

Cena za tento odpor byla nepředstavitelná. Odhady čínských obětí v letech 1931–1945 se pohybují mezi 14 až 20 miliony mrtvých, přičemž některé moderní čínské výzkumy operují s číslem až 35 milionů mrtvých a zraněných. Více než 80 % těchto obětí tvořili civilisté. Miliony lidí zahynuly při masakrech, v důsledku politiky „Tři vše“ (zabij vše, spal vše, ukradni vše), během nucených prací a uměle vyvolaných epidemií. Právě v tomto kontextu totálního vyhlazovacího tažení vyrostla v Pingfanu instituce, která oficiálně nesla eufemistický název „Oddělení prevence epidemií a čištění vody Kwantungské armády“.

II. Architekti zla a ideologie „polen“

V čele tohoto monstra stál generál Širó Išii, ambiciózní mikrobiolog, který dokázal přesvědčit japonské císařské velení, že moderní válku nevyhrají jen tanky a letadla, ale neviditelní zabijáci – patogeny. Pod jeho vedením vyrostl u Harbinu gigantický komplex o rozloze desítek čtverečních kilometrů, zahrnující 150 budov, věznice pro stovky lidí, špičkové laboratoře, krematoria a chovy pro miliony infikovaných blech a krys.

Základním pilířem fungování Jednotky 731 byla radikální dehumanizace. Stejně jako nacistické Německo opíralo své zločiny o pseudovědecké teorie árijské nadřazenosti, i personál v Pingfanu byl indoktrinován ideologií rasové výjimečnosti „Yamato“. Oběti – převážně Číňané, ale i Korejci, Rusové, Mongolové a výjimečně spojenečtí zajatci – byly označovány termínem „maruta“. V překladu to znamená „polena“.

Toto slovo nebylo jen metaforou; byl to funkční protokol. Pro vědce v bílých pláštích nebyl vězeň lidskou bytostí, ale biologickým materiálem, kusem dřeva určeným ke zpracování a následnému spálení. Tato sémantická vražda předcházela vraždě fyzické a umožnila lékařům provádět činy, které popírají samotnou podstatu civilizace.

III. Anatomie brutality: Experimenty za hranicí představivosti

V Jednotce 731 byla smrt cíleným vědeckým výstupem. Zatímco v nacistických koncentračních táborech byly experimenty (jako ty Josefa Mengeleho v Osvětimi) často prováděny vedle procesu masového vyhlazování, v Pingfanu bylo mučení a zabíjení samotným účelem existence zařízení.

Nejděsivější kapitolu představovala vivisekce zaživa prováděná bez anestezie. Japonští lékaři věřili, že anestetika zkreslují fyziologické reakce organismu, a proto pitvali muže, ženy i děti při plném vědomí. Otevírali hrudní koše, vyjímali orgány a sledovali jejich funkci v reálném čase, zatímco oběť umírala v nepopsatelných bolestech. Těhotné ženy byly úmyslně nakazeny pohlavními chorobami a následně pitvány i s plodem, aby se studoval vertikální přenos infekce.

Dalším pilířem byl vývoj biologického arzenálu. Oběti byly vystavovány smrtelným patogenům, jako je mor (Yersinia pestis), antrax, cholera, tyfus nebo tuberkulóza. Vědci sledovali agónii nakažených po celé týdny. Aby otestovali účinnost bomb naplněných infekčními střepinami, přivazovali vězně ke kůlům na testovacích střelnicích a sledovali, jak se rána mění v ložisko plynaté sněti.

V rámci přípravy na vojenské operace na Sibiři prováděla jednotka experimenty s omrzlinami. Vězni byli v krutých mrazech vyváděni ven, jejich končetiny byly polévány vodou, dokud nezmrzly na kámen. Poté následovaly brutální pokusy o rozmrazování, při nichž maso často odpadávalo od kostí. Tyto testy měly jasný cíl: vývoj technologií pro přežití japonských vojáků v extrémních podmínkách, vykoupený nepředstavitelným utrpením jiných.

IV. Průmyslový mor: Útoky na civilní obyvatelstvo

Zločiny Jednotky 731 nekončily u zdí komplexu v Pingfanu. Celé území Číny se stalo testovacím polem pro biologickou válku. Japonské letectvo shazovalo nad městy jako Ning-po (1940) nebo v provinciích Če-ťiang a Chu-nan keramické bomby naplněné infikovanými blechami, obilím a kousky bavlny.

Scény z napadených měst připomínaly středověké apokalypsy vyvolané moderní technologií. Lidé umírali v křečích v ulicích, celá rodinná sídla byla pálena zaživa v rámci marných pokusů o karanténu. Studny byly traveny, potraviny kontaminovány. Odhady hovoří o tom, že tyto biologické útoky v terénu způsobily smrt 200 000 až 580 000 lidí. To představuje industriální měřítko biologické války, které nacisté v takovém rozsahu proti civilistům nikdy nepoužili.

V. Srovnávací analýza: Dvě strany téže mince zla

Při srovnání s nacistickými programy, jako byla Aktion T4 (eutanazie "nehodných života") nebo Mengeleho experimenty v Osvětimi, vidíme mrazivé paralely i specifické rozdíly. Obě ideologie sdílely pseudovědecký základ, kde člověk byl redukován na materiál pro „vyšší“ cíl – ať už jím byla rasová čistota, nebo vojenské vítězství.

Zatímco nacistický systém v Polsku vsadil na efektivitu a rychlost plynových komor (Cyklon B), japonský systém v Mandžusku se soustředil na individuální experimentální vivisekci a využití přírodních patogenů jako zbraní hromadného ničení. V Osvětimi byl člověk číslem; v Pingfanu byl „polenem“. Oba systémy však představují absolutní etické selhání lékařské vědy, která se odvrátila od Hippokratovy přísahy směrem k aktivní genocidě.

VI. Poválečné mlčení: Morální skvrna na duši vítězů

Největší tragédií a historickou nespravedlností příběhu Jednotky 731 však není jen to, co se dělo během války, ale to, co následovalo po ní. Zatímco Norimberské procesy postavily nacistické lékaře před soud a odsoudily je jako válečné zločince, v Asii se odehrál hanebný politický obchod.

Na konci války Japonci část komplexu zničili a zbývající vězně povraždili, aby zahladili stopy. Generál Širó Išii a jeho tým však unikli trestu. Spojené státy, vedeny nastupující studenou válkou a touhou získat náskok v biologickém zbrojení před Sovětským svazem, nabídly japonským vědcům úplnou imunitu. Výměnou za data z pitev, výsledky testů na lidech a tisíce diapozitivů, které nebylo možné získat legální cestou, nebyl nikdo z hlavních aktérů Jednotky 731 nikdy souzen na mezinárodním poli.

Širó Išii zemřel v klidu a na svobodě v roce 1959. Mnozí jeho podřízení se stali uznávanými děkany lékařských fakult, zakladateli farmaceutických firem nebo předními vědci v poválečném Japonsku. Tato „koupená spravedlnost“ je hlavním důvodem, proč se o asijských obětech mluví méně – bylo politicky nepohodlné připomínat hrůzy, jejichž dokumentaci Spojené státy tajně archivovaly pro své vlastní vojenské účely.

VII. Paměť jako etický imperativ: Proč nesmíme zapomenout

Selektivní historická paměť deformuje naše chápání humanity. Jako moderní civilizace se musíme ptát: Má bolest geografické hranice? Je utrpení čínské matky, které lékaři před očima rozřezali dítě v rámci „vědeckého pokroku“, méně významné než utrpení matky v Lidicích nebo v Osvětimi? Odpověď musí být jednoznačné ne.

Současný eurocentrický pohled na dějiny, živený desetiletími popkultury a politického pragmatismu, nám brání vidět svět v jeho celistvosti. Uznání čínského holocaustu a hrůz páchaných Jednotkou 731 není útokem na dnešní Japonsko, stejně jako připomínání Osvětimi není útokem na dnešní Německo. Je to nezbytný proces katarze. Pokud budeme dál rozdělovat oběti na ty „důležité“ a „zapomenuté“, popíráme samotnou podstatu lidských práv.

Odkaz pro budoucnost

Jednotka 731 nám slouží jako varování, co se stane, když věda ztratí etický kompas a stane se nástrojem ideologie. Dnes, kdy čelíme novým výzvám v oblasti biotechnologií, genového inženýrství a hrozbám moderních biologických zbraní, je připomínka pekla v Harbinu naléhavější než kdy dříve.

Historie není soutěž v utrpení, ale závazek k pravdě. Plné uznání asijských obětí – miliónů bezejmenných, kteří zahynuli v Mandžusku a po celé Číně – není politickou agendou, ale elementární lidskostí. Civilizace se pozná podle toho, jak si pamatuje i ty oběti, které stojí mimo její bezprostřední kulturní okruh.

Musíme říkat „nikdy více“ univerzálně. Pro Harbin, Nanking i Osvětim. Paměť je tou poslední formou spravedlnosti, kterou můžeme mrtvým nabídnout. Nesmíme je nechat zemřít podruhé – naší lhostejností a mlčením. Teprve až budou jména obětí z Pingfanu zapsána do globálního vědomí se stejnou tíhou jako jména z evropských lágrů, bude naše historické svědomí úplné.

Prokop Stach