Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz patnáctý: Bratrská škola v Ivančicích – Kolébka Bible kralické

Obraz patnáctý. S patnáctým obrazem Slovanské epopeje od Alfonse Muchy pocítíte, že se před vámi neotevírá jen pouhý obraz s prosluněným harmonickým motivem, ale doslova živá kronika národa. Scéna věnovaná Jednotě bratrské na Moravě na vás zapůsobí mimořádnou, pozitivní silou – tiše, a přesto naléhavě. Vnímal jsem v ní hluboký dech dějin i pokornou víru lidí, kteří se rozhodli sloužit pravdě, kterou hlásal Jan Hus, a Božímu slovu.

Mucha zde zachytil okamžik, kdy náboženské hnutí inspirované učením Petra Chelčického přesídlilo do Ivančic, jeho rodiště. Právě zde začala Jednota bratrská tisknout první kompletně česky psanou Bibli – dílo, které bylo dokončeno v nedalekých Kralicích nad Oslavou a vešlo do dějin jako Bible kralická. Při pohledu na skupinu bratří soustředěných kolem prvních výtisků této Bible máte pocit, že slyšíte šelest papíru a tlukot srdcí těch, kdo věřili, že jazyk je základem identity.

Do této posvátné chvíle vstupuje moravský šlechtic ze Žerotína, přijíždějící na inspekci. Studenti se k němu sbíhají s úctou i nadšením. Přesto mě nejvíce zasáhla jiná postava – chlapec, který zůstává stranou a předčítá Bibli slepému starci. V jeho postoji jsem cítil pokoru i odhodlání. Dočetl jsem se, že vzorem mu byl sám Mucha v mladických letech. Právě zde jsem měl pocit, že se autor do obrazu nevtiskl z ješitnosti, ale z hluboké osobní víry v poslání vzdělání a světla poznání.

Symbolika rorýsů kroužících kolem věže kostela mě naplnila tichým smutkem. Tito poslové budoucnosti jako by předznamenávali nucený odchod bratří po bitvě na Bílé hoře. V jejich křídlech jsem cítil neklid, ale i naději. Odlet do přívětivějších krajin nebyl jen útěkem, nýbrž pokračováním cesty. Mucha tím podle mého názoru vyjádřil víru, že myšlenku nelze umlčet – může být zahnána, ale nikdy zničena.

Pozměněná kopule ivančického kostela jako by spojovala minulost s budoucností. Obraz na mě působil jako tiché ujištění, že česká identita nestojí jen na vítězstvích, ale i na vytrvalosti v časech útlaku. Cítil jsem hrdost, dojetí i vděčnost. Obraz patnáctý Slovanské epopeje je pro mě modlitbou za národ, jazyk, víru a národní paměť. Stáváte se svědkem okamžiku, kdy se rodila kniha, která přesáhla svou dobu a stala se symbolem naší národní identity. A právě v tom podle mě spočívá velikost tohoto díla – dokáže probudit srdce a připomenout, kým vlastně jsme.

Přečtěte si také: Obraz čtrnáctý. Slovanskou epopej v celém cyklu osobně vnímám nikoli jen jako nějakou historickou scénu či příběh, nýbrž jako hluboce promyšlenou úvahu o mezích lidské odvahy, oběti a o ceně svobody. 

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News