Rád bych připomněl k příležitosti nedávného kulatého výročí úmrtí Karla Čapka význam této osobnosti a to především z hlediska významu pro naši českou společnost. Přestože Karel Čapek měl pohled i postoje z podstaty od středu nalevo, podle mne se vymykal se svým vlastním neobyčejným humanistickým přístupem všem hranicím takzvaného buržoazního humanismu, protože jeho filozofické pojetí, které je nad jeho vlastními díly vysoce postaveno na úctě k člověku a životu jako takovému. Já osobně jsem se v dětství s čapkovými díly setkal nejen v jeho pohádkách, ale velmi rád jsem četl Krakatit, Bílou nemoc a také jeho Povídky z jedné i druhé kapsy a detektivky. Kdo by neznal pohádky o Pejskovi a kočičce, Dášenka, čili život štěněte, ale asi nejvíce mě ovlivnila hra Matka, a nakonec i velmi zdařené filmové zpracování Bílé nemoci a Krakatitu, jež jsou mistrovská díla. A to je hlavní důvod, proč se ke Karlu Čapkovi rád vracím. Nakonec dramata – Bílá nemoc, Krakatit a Matka jsou nějak opět aktuální. Snad to nic negativního nevěstí.
Něco málo faktů o pracovitém Karlu Čapkovi
Karel Čapek se narodil v rodině lékaře MUDr. Antonína Čapka v Malých Svatoňovicích, odtud se rodina přestěhovala do Úpice, tam absolvoval základní školu. Poté nastoupil na gymnázium v Hradci Králové, ale studia musel dokončit v Brně. Filozofickou univerzitu v Praze ukončil v roce 1915. Během studia absolvoval pobyt v Paříži a Berlíně. Karel Čapek nebyl odveden do rakouské armády, zejména pro své chronické onemocnění páteře, nenastoupil proto jako voják v první světové válce. O to více ho však následky války zasáhly a ovlivnily.
Do prvního zaměstnání nastoupil jako vychovatel do šlechtické rodiny rodu Lažanských, na zámku Chýše. Zde byl také svědkem havárie místní továrny na munici a tato tragédie se stala základem mnou již zmíněného dramatu Krakatit. Působil zde velmi krátce, neboť jej svazovaly přísné konzervativní přístupy této prastaré šlechtické rodiny. Po několika měsících se stal redaktorem v několika denících a časopisech, jako jsou: Lidové noviny, Národní listy a tehdejší týdeník Nebojsa.
Pestrost jeho dramatické tvorby
Jeho dílo bývá z praktických důvodů děleno na dvě základní části: První část zabývající se vnitřním životem člověka jako jedince a jehož prostřednictvím se Čapek pokouší zkoumat možnosti i hranice lidského poznání, mnohost pohledů na realitu, zabývá se noetikou (Boží muka, noetická trilogie…), a druhá část je takzvaně utopická. Sem se řadí jeho utopické romány a dramata, ve kterých Čapek kritizuje společenské problémy celé moderní společnosti, zároveň je zde často vyjadřována obava ze zneužití techniky proti člověku a v dílech je i patrná obava z nastupujícího fašismu. Pro tato díla bývají oba bratři Čapkové považováni za předchůdce sci-fi literatury.
Výčet Čapkovy tvorby je pěkně dlouhý a záměrně zde neuvádím vše. Z jeho děl bych rád uvedl:
Zářivé hlubiny (1916) – jedná se o knižní vydání jeho povídek otiskovaných v časopisech, napsaných spolu s bratrem Josefem.
Boží muka (1917) – filosofické povídky, které se zamýšlejí (filosofují) nad záhadami lidské duše a osudovými náhodami v životě člověka. První kniha, kterou Karel Čapek napsal sám.
Krakonošova zahrada (1918) – jedná se o knižní vydání jeho próz otiskovaných v časopisech, napsaných spolu s bratrem Josefem.
Kritika slov (1920) – v tomto díle pomocí sloupků podrobil rozboru frázi a její zneužití.
Trapné povídky (1921) – skepticky uvažuje o smyslu lidské existence a jeho duševna.
Továrna na absolutno (1922) – fejetonový román.
Krakatit (1922) – román. Závěr tohoto dramatu je postavený na myšlence, že člověk nemá dělat velké skutky, ale jen takové, které mají sloužit celé společnosti a k jeho vlastnímu rozvoji.
O nejbližších věcech (1925) – knižní vydání jeho sloupků, drobné úvahy.
Skandální aféra Josefa Holouška (1927) – satirické povídky o novinách, novinářích, v nichž autor kritizuje poměry v tisku v období mezi dvěma světovými válkami.
Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (1929) – povídky s detektivní tématikou. Jejich příběh je podáván humornou formou. V povídkách se odráží relativismus, kde není přesně dána pravda, záleží na úhlu pohledu.
Marsyas čili na okraj literatury (1931) – zde se v několika esejích zabývá tzv. brakovou literaturou – dochází k závěru, že její existence je nutná.
Apokryfy (1932) – povídky, ve kterých stylizuje historická, a především biblická témata.
Hordubal (1933) – základem této novely byla skutečná událost, kdy se sedlák (Hordubal) po několika letech práce v Americe vrátil domů na Podkarpatskou Rus a byl zavražděn svojí ženou a jejím milencem. Čapek si zde kladl otázky, jako zda jsme vůbec oprávněni spravedlivě soudit vinu. Při usvědčení se ztratí Hordubalovo srdce, což symbolizuje nevyřešený příběh Hordubala.
Obyčejný život (1934) – železniční úředník v penzi líčí svůj „obyčejný život“ a zamýšlí se nad ním. Postupně dochází k přesvědčení, že se vlastně skládá z mnoha osobností, které dohromady tvoří jeho osud.
Válka s Mloky (1936) – Lidé objevují zvláštní tvory – mloky, inteligentní živočichy, které lidé začnou cvičit jako levnou pracovní sílu. Mloci se však vzbouří, začnou organizovat svůj vlastní stát, zvolí si svého vůdce a žádají pro sebe „životní prostor“. Vše spěje nevyhnutelně k válečnému konfliktu.
První parta (1937) – děj tohoto románu se odehrává v dole, kde po závalu zůstane několik horníků a vedení dolu hledá dobrovolníky na jejich záchranu. Toto dílo je oslavou lidské solidarity.
Jak se co dělá – soubor causerií. R.U.R. (Rossum’s Universal Robots – Rossumovi Univerzální Roboti, 1920) – v tomto vědeckofantastickém dramatu poprvé zaznělo slovo robot, které Čapkovi údajně poradil bratr Josef. Čapek zde varuje před zneužitím techniky.
Ze života hmyzu (1921) – alegorický pohled na svět hmyzu, který představuje různé lidské vlastnosti a lidské typy. Napsáno spolu s bratrem Josefem.
Věc Makropulos (1922) – toto Čapkovo dílo bylo kongeniálně zhudebněno Leošem Janáčkem v jeho stejnojmenné opeře, která je pravidelnou součástí repertoáru světových operních domů.
Adam stvořitel (1927) – Adam je nespokojen se světem jaký je, proto jej zničí a vytvoří nový. Je zklamán, protože brzy zjišťuje, že nový svět není lepší než ten, který zničil. Napsáno spolu s bratrem Josefem.
Bílá nemoc (1937) – zhudebněno T. Andrašovanem, zfilmováno H. Haasem roku 1937) – objevuje se diktátor (Maršál), který chce válku (Adolf Hitler), ale zároveň s ním se objevuje strašlivá nemoc, která zabijí lidi. Touto nemocí onemocní i diktátor, jeden mírumilovný lékař (Galén) nachází lék. Nabízí diktátorovi, že ho vyléčí výměnou za mír. Diktátor nakonec přijímá, ale lékař je zabit zfanatizovaným davem cestou k němu. Na konci díla vypuká válka.
Matka (1938) – V tomto dramatu hlavní hrdinka, matka Toniho, se svými rozhovory snaží zabránit svému jedinému žijícímu synovi (její starší synové i manžel již zemřeli nebo padli), aby odešel bojovat. Teprve poznání, že nepřítel zabíjí i malé děti a že ona není sama, kdo prožívá ztrátu svých synů, ji donutí dát Tonimu pušku a pustit ho do války. Její zemřelí synové a manžel vystupují ve hře jako normální postavy, se kterými matka rozmlouvá.
Čapkův zájem o vše
Čapek byl mimořádně dobrým amatérským fotografem, o čemž vedle známých fotografií např. v Dášeňce svědčí řada dalších dochovaných snímků včetně portrétů známých osobností. Amatér Karel Čapek byl autorem nejprodávanější fotografické publikace období první republiky: Dášeňka čili Život štěněte z roku 1933 byla publikována v několika desítkách vydání. A tady se postupně začala projevovat jeho všestranná schopnost. V jednu chvíli byl současně dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V srpnu roku 1935 se Karel Čapek na vinohradské radnici oženil s herečkou Olgou Scheinpflugovou.
K jejich svatbě v roce 1935 obdrželi novomanželé doživotní právo bydlet na letním sídle nad rybníkem Strž u Staré Huti (nedaleko Dobříše). Stalo se tak zásluhou generálního ředitele hutí v Dobříši Václava Palivce. V současnosti je v tomto domě památník Karla Čapka. Zde Čapek ve svých posledních třech rocích života převážně pobýval. Méně známá je jeho záliba v etnické hudbě, vycházející ze zájmu o cizí kultury vůbec. Patřil mezi přední sběratele gramofonových desek a tuto jeho dochovanou sbírku dědicové v roce 1981 věnovali Náprstkově muzeu (celkem 462 desek a 115 katalogů světových gramofonových firem).
Také je autorem slova „robot“, které se s divadelní hrou R.U.R. rozšířilo po světě, ale ve skutečnosti mu jej poradil bratr Josef Čapek. Původně chtěl Karel Čapek roboty nazvat „laboři“. Slovo robot vzniklo ze slovesa robotovat (pracovat). Velmi rád cestoval, například navštívil Británii, Španělsko, Itálii a Holandsko. Věnoval se i kresbě, a těmi občas doplňoval svá díla. Byl sedmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, v letech 1932 až 1938.
Mnichovská zrada a Čapkův konec
V roce 1938 se Čapek doslova zhroutil po podepsání Mnichovské dohody a osobně se domnívám, že se až do konce svých chvil s touto zradou západu a „západní demokracie“ nikdy nevyrovnal. Sám uvedl: „Zdá se mi, že už tu nemám co dělat, byl bych tu směšnou figurkou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v tzv. čest ve smlouvě a podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal…“
Tady se ukázalo, že i určitá část tehdejší občanské společnosti se sama cítila Čapkem zrazena, když se Karel Čapek po prvním vzpamatování se z šoku této zrady, a podle mého se mylně snažil o ospravedlnění vládních a kroků prezidenta Beneše. Velmi záhy Karel Čapek onemocněl zápalem plic a 25. prosince 1938 zemřel. Málokdo ví, že samotný pohřeb Karla Čapka obstarával řád premonstrátů ze Strahovského kláštera v Praze. Když to celé zhodnotíte, přesah Karla Čapka byl vskutku obrovský. Domnívám se že Karlu Čapkovi nelze upřít jeho opravdovou a velmi hlubokou lidskost, empatii k docela obyčejným lidem, ale i skutečnou hrdost k českému národu a vlastenectví. Vždy činil autonomně, a to i s vědomím, že jeho volba nebude vůbec jednoduchá.
Jan Vojtěch
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German