Když se řekne Cirkus Humberto, vybaví se mnohým spisovatel Eduard Bass, autor románové kroniky několika generací cirkusáků i názvu smyšleného cirkusu. Knihu vydanou roku 1941 napsal podle autentických zážitků. Toho, že o deset let později státní podnik Československé cirkusy a varieté použil název románu pro skutečný cirkus Humberto, se už nedožil.
Cirkus Humberto však jezdí rozdávat radost malým i velkým dodnes. Posledních 30 let je jeho majitelem Hynek Navrátil, se kterým jsme si povídali o radostech i strastech života principála a drezéra zvířat.
Cirkus Humberto je náš nejznámější a největší cirkus. Co vás vedlo k rozhodnutí ho koupit?
My jsme před 30 lety s bratrem Bohumilem koupili ochrannou známku na Cirkus Humberto. Moji rodiče i děda měli cirkus, ale když přišlo znárodňování, byly znárodněny i všechny cirkusy. Takže pak otec pracoval u státních cirkusů, my s bratrem jsme tam pracovali také jako drezéři. V roce 1992 u nás státní cirkusy zanikly, a tak jsme s bratrem přijali angažmá ve Francii a v Německu. Tam jsme se rozhodli, že si obnovíme vlastní cirkus, který měl děda a už i praděda, i když samozřejmě pod jiným názvem, cirkus Konrád. V tu dobu šel do dražby Cirkus Humberto, u kterého jediného si státní cirkusy nechaly zaregistrovat ochrannou známku, tak jsme ji koupili a začali jsme podnikat úplně od nuly. V roce 2011 se bratr osamostatnil a provozuje Cirkus Bob Navarro King.
Máte srovnání s ostatními cirkusy? Kolik jich aktuálně v ČR je? Znáte se a jste spíš přátelé nebo konkurence?
Postupem času tady vzniklo asi 30 různých cirkusů, například i Berousek, ale momentálně jich je asi deset. Vycházíme spolu normálně, snažíme se dohodnout, s některými to jde, s některými se dohodnout nedá. Je tady i rivalita některých rodin, které se nemusí. Dnes není problém pořídit si velký cirkusový stan a angažovat artisty, ale důležité je dostát pak finančním závazkům vůči artistům i technickému personálu. Takže moje krédo je nebýt nikomu nic dlužný. Cirkus totiž nedostává žádné dotace, je odkázán pouze na spokojenost publika, protože všechno financuje z peněz ze vstupného.
Je ve vaší rodině pravidlem, že se tohle řemeslo dědí po generace?
V naší rodině jsem už čtvrtá generace komediantů a moji dva kluci jsou už pátá. Nevím, jak je to se širší rodinou, protože my komedianti jsme se seznamovali, když jsme pendlovali po Evropě. Například babička byla Rakušanka, takže tam máme taky nějakou rodinu, ale nevím, jestli jsou v branži nebo ne.
Já jsem byl od malička u zvířat, vyučil jsem se chovatelem cizokrajných zvířat a deset let jsem pracoval jako ošetřovatel u otce, kde jsem získal základní zkušenosti, po něm jsem pak převzal drezúru u státních cirkusů, a nakonec jsem si vypracoval vlastní drezúru velbloudů, medvědů a pejsků. U státních cirkusů jsem měl nejvyšší hodnocení, nejvyšší třídu jako drezér cizokrajných zvířat.
Ale cirkusáci musí být univerzální, otec dělal také nožního žongléra a byl výborný klaun, matka dělala vzdušnou akrobacii a asistovala. Babička, o které jsem se už zmínil, byla původně primabalerína ve Vídni, ale zemřela mladá, už v 45 letech, a s její rodinou jsme ztratili kontakt. Dědu si pamatuju jen matně, ten jezdil po poutích s medvědem takovou klasiku.
Jak jste si budoval vztah se zvířaty? Jako ošetřovatel jste určitě dobře začal, ale jak je cvičíte?
Každý má nějaký svůj styl, existují různé fígle, ale ne bič, spíš pamlsek, to se předává z generace na generaci. Já i bratr dbáme na výcvik za odměnu. A i můj kluk (Hynek Navrátil mladší, přezdívaný Lví král), ten má 16 lvů a všechny cvičí za odměnu, za pochvalu. Na nějaké mazlení nejsme, přece jen se bavíme o šelmách, nejde se mazlit s medvědem nebo se lvem, to není pes. Tam musí být respekt, disciplína a láska, a to se musí skloubit. To je jako u psa na cvičáku, nakonec disciplína musí být i u dětí, to je můj názor. Já nezastávám ten severský typ výchovy, já si myslím, že pohlavek ve správnou chvíli pomůže, než aby pak mělo dítě přejet auto na silnici. Já bych v Norsku neuspěl, mně by asi děti odebrali.
A jaké profese musíte ovládat, aby v manéži i v zázemí všechno šlapalo jako hodinky? Jak vypadá váš den?
Záleží, co je za den. Třeba když v neděli končíme a stěhujeme se, tak v pondělí děláme demontáž a jsme řidiči, přejedeme na novou štaci, pak zase stavíme, v úterý sháníme krmení pro zvířata a ve středu jsme artisti a drezéři. A večer už začínáme přemýšlet, kam pojedeme na další štaci, do kterého města a koho angažujeme, které artisty oslovíme na příští sezónu. V současné době máme artisty z Francie, Chile, Ruska, Ukrajiny, Itálie, Kolumbie a Česka. Takže každý den řešíme něco jiného a každý den se obvykle stane něco nepředvídaného, to je cirkus.
Kdo u vás vaří a jaké kuchyni dáváte přednost? Dodržují artisté nějaké diety?
Dřív u státních cirkusů byla kuchařka, která vařila pro všechny, i my jsme ji měli, ale byly s tím problémy, tak jsme to odbourali. Teď si v každém městě necháváme jídlo dovézt, a kluci už jsou pěkně rozmlsaní, dřív jsme objednávali na každý den jeden druh jídla, teď nám vozí každý den pro každého něco jiného, je tady 10 lidí technického personálu, tak vozí 10 jídel. Jsou vybíraví, protože někdo třeba něco nejí, ale já říkám, že jsou zmlsaní. Artistky si vaří samy, mně vaří manželka, a velice dobře.
Jak si vybíráte své životní partnery nebo partnerky, jsou také z cirkusových rodin?
S partnery se většinou seznámíme na cestách, nebo když angažujeme nějakého nového artistu nebo artistku. Já jsem se takhle seznámil s manželkou na turné v Rusku, kde vystupovala jako artistka. Taky na svatbách a na pohřbech. Někdo se tomu možná bude divit, ale v naší komediantské komunitě jsou velké svatby nebo velké pohřby normální, protože když někdo umře, tak mu všichni chceme projevit úctu a chceme se s ním rozloučit. U svateb ty hostiny možná vypadají jako rozežranost, ale je to tím, že se třeba pět let nevidíme, tak se sezveme, a většinou máme všichni velké rodiny, takže je normální, že se sejde 100 lidí, a tam se dají někteří dohromady.
A pokud nejsou partneři z cirkusové rodiny, jak zvládají kočovný život?
Pokud je partner z privátu, musí si na kočovný život zvyknout, protože my se přizpůsobit nemůžeme. Někdy je to pro něj nebo pro ni těžké, protože u nás je dost práce a není to o tom, odpracovat si osm hodin a pak mít volný víkend nebo přemýšlet, že ve dvě to zapíchnu a pojedu na chalupu, tady se dělá furt. Samozřejmě, že nepracujeme do úmoru, jeden den děláme 16 hodin, jeden den 4 hodiny. V létě to jde, to si někdo může myslet, že jsme tady na dovolené, ale pak když začne pršet, je sníh a mráz, a my musíme všechno bourat nebo stavět v tom marastu, tak pak večer padneme do postele jako zabití. Jen pro představu, náš cirkusový stan je největší v republice, má průměr 32 metrů, výšku 13 metrů a manéž má průměr 11 metrů.
A co děti z cirkusových rodin, uvažují některé i o jiné profesi?
Ano, taky se stane, že děti odejdou studovat a nevrátí se, ale jsou to výjimky. Jiná doba, jiné mravy. Naše profese je náročná časově i fyzicky a taky není až tak finančně dobře ohodnocená. Když je někdo špičkový artista, tak se na stáří zabezpečí, to ano, ale není to zadarmo. Znamená to 6 až 8 hodin tréninku denně.
Od kdy začínají budoucí artisté cvičit?
Většinou od dětství, odkoukávají od dospělých artistů různé prvky a fígle, zkouší je a hrou se často naučí věci, že by mohli dělat artistu už v deseti. Jezdit na jednokolkách, dělat žebříky, žonglovat nebo stojky na rukou, hadí ženu, to se musí tělo zatěžovat pomalinku třeba od pěti let. Každý rodič chce mít z dítěte génia, to platí, i když je otec třeba doktor, tak si myslí, že syn taky bude doktor, ale ono to může být úplně jinak.
Jakého tady máte nejmladšího vystupujícího?
Tak to bude asi ukrajinská artistka Nasťa, té je něco přes 20 let, ta je velice šikovná, snaží se a nebojí se, až se já někdy bojím, že si bere moc velké sousto, zkouší stále něco nového. Ale my jsme byli taky takoví.
Existuje nějaká škola pro artisty?
Dřív mohli jezdit studovat do Moskvy, tam byla Státní škola cirkusového a estrádního umění, možná ještě existuje, pro děti z celého světa nebo spíš z východní Evropy, jezdili tam i z Kuby. Nevím, jestli si to někdo umí představit, 300 mladých lidí na internátu. Od nás tam poslali dva, z privátu asi dvacet, a pokud vím, vyskytuje se u nás asi deset artistů s maturitou, kteří ale nikdy nevystupovali. Nevydrželi. Jak už jsem řekl, rodiny, které něco umí, děti nikam neposílají, učí si je samy, aby pokračovaly v tradici.
Netrpí rodinný život ponorkovou nemocí, když jste stále spolu?
Tak ta nás přepadla v roce 1983 ještě u státních cirkusů, když jsme byli asi 11 měsíců ve Střední Asii, bylo neskutečné horko, 45 stupňů ve stínu, a měli jsme i tři představení denně, to už jsme si šli na nervy. Nepodávali jsme stoprocentní výkon, a i na těch zvířatech bylo znát, že to nedělají s takovou radostí. A platy taky nebyly nic moc, já jsem dělal za 2400 korun měsíčně a měl jsem plán 350 představení za rok. Proto jsme si s bratrem později udělali vlastní cirkus, kde jsme svými pány.
Kolikrát za sezónu měníte štace, jak dlouho se zdržíte na jednom místě?
Dřív jsme dělali dvě města týdně, někdy i tři, teď jsme to omezili. Navštívíme 13–15 měst za sezónu, hrajeme, kdy chceme a pro koho chceme, a angažujeme artisty, kteří nám vyhovují. Na jednom místě se zdržíme minimálně týden nebo 14 dní, tady v Praze jsme teď dva měsíce.
Dřív byla běžná taxa 80 měst. Když státní cirkusy skončily, tak jsem vystupoval ve Francii, a jenom za červenec a srpen jsme udělali 60 měst. Každý den v jiném městě. To byl jeden z důvodů, proč už jsem to nechtěl dělat, nejen kvůli sobě, ale i kvůli zvířatům. Omezili jsme i transporty, mám ke zvířatům úctu a taky je respektuji.
A jak zvířata transporty snášejí?
Mohl bych vám to ukázat, kdybych je pustil. Oni se sami naloží a sami vyloží. Už to poznají, když bouráme, tak se těší, že pojedou, pak se zase těší, že už půjdou z vozu ven. Musíte jim udělat takové podmínky, aby se ve voze cítili komfortně.
Kolik zvířat váš cirkus má a kolik cvičitelů se o ně stará?
Teď jich máme přes padesát, koně, lamy, zebry, medvědy, velbloudy, slony a pudlíky. Vystupuju s nimi já, můj syn a třetí je italský drezér.
Jezdíte i do zahraničí?
Dřív jsme jezdili, teď nejezdíme z jednoho prostého důvodu. Kdybychom jeli s tímhle cirkusem, tak bychom sice v pohodě programově obstáli, ale přijeli bychom jako konkurence, a konkurenci nemá nikdo rád. Prostě veliká byrokracie, klacky pod nohy, to si nedovedete představit. Takže pokud jedeme, tak jedeme na pozvání i se zvířaty do jejich cirkusu jako hosté.
Od ledna 2022 platí zákon, který cirkusům zakazuje množení některých druhů divokých zvířat a drezuru mláďat, o který se zasadili ochránci zvířat. Jak jste řešili jejich protesty?
Já tomu říkám teroristická skupina aktivistů. Obdivuju, když někomu na zvířatech záleží a zasazuje se o ně, ale tohle hraničí s fanatismem. To byste museli zažít hned po revoluci. Nevím, co má společného se zvířaty, když vám posprejují všechny maringotky, probodají pneumatiky, rozbijí všechny reklamní poutače ve městě, manifestují před cirkusem s kartonovými krabicemi s nesmyslnými nápisy a nadávají vám. A my se máme chovat slušně? Stávalo se, že vyprovokovali zaměstnance a došlo k potyčkám. Věděli přesně, jak to dělat. Vzadu stál nějaký zoufalec s kamerou a hned druhý den bylo v novinách, že pokojnou manifestaci napadli cirkusáci. Já je sleduji už 30 let, kdyby veřejnost věděla, k čemu opravdu došlo, tak by se asi všichni divili.
Teď už je 2-3 roky klid, protože docílili nějakých zákazů, ale myslím, že nikdo z nich v cirkuse nikdy nebyl, podle toho, jací jsou to odborníci. Třeba paní Pekarová Adamová, nebyla v cirkuse a kritizuje, tak jsme ji do cirkusu vzali. Jasně, když po mně zvíře vystartuje, tak mu jednu vlepím, ale to neznamená, že o něj přerazím násadu. Chce to trpělivost. Kdybych zvíře praštil, nepůjde pak ke mně a nebude vrtět ocáskem, ale zdrhne. Ještě mám schované letáčky, co rozdávali lidem, aby demonstrovali náš sadismus: prý když se chceme zbavit zvířat, zavřeme je do garáže a pustíme tam výfukové plyny. Nebo jiný příklad, co se stal předloni. Máme malého velblouda, co měl nějaké trávicí problémy, tak jsme mu museli dávat infuzi. A abychom mu nemuseli každý den zavádět kanylu, udělali jsme mu límec. A do cirkusu přišli dva policajti, že dostali udání, že škrtíme velblouda. Tak jsem zavolal veterináři, aby jim to vysvětlil, a neodpustil jsem si, že na udání přijeli za půl hodiny, ale když nám demolovali cirkus, čekali jsme na ně přes 4 hodiny. Na tohle se stačilo zeptat telefonem.
V pražských Letňanech skončí v neděli 24. listopadu posledním představením vaše letošní turné. Kam se přesunete na zimu a jak vypadá váš zimní program?
Na konci sezóny odjedou všichni artisti do zahraničí a my jedeme do našeho zimoviště ve Staré Lysé na Nymbursku, kde mají zvířata své zázemí a máme tam tréninkovou halu. Je to společné zimoviště s Cirkusem King.
Sezóna nám končí 24. listopadu a 15. února vyjíždíme nanovo. Lidi se prostřídají na dovolenou, zkusíme vymyslet něco nového, novou choreografii programu a uteče to jako voda. Máme naslibované i nové artisty, ale dokud nebudou tady na place, tak o tom nechci mluvit, už se nám stalo, že to nevyšlo. Ale kdo chce vidět naši cirkusovou show BEZ LIMITU, má teď poslední možnost, v příštím roce představíme něco jiného.
Cirkus Humberto najdete v areálu výstaviště PVA Expo Praha v Letňanech. Vystoupení se konají od středy do pátku od 18 hodin a o víkendech a svátcích od 16 hodin, v pondělí a úterý se nehraje. Zázemí se zvířaty je otevřeno denně od 9 hodin.
V pondělí 18. listopadu máte možnost zúčastnit se v cirkusu natáčení silvestrovského speciálu televize Šlágr. Natáčení začne v 18 hodin, vstupenky budou k dispozici na pokladně.
Gnews.cz – Jana Černá
FOTO – gnews, Facebook
Czech 
English