Je to žena s obrovskými zkušenostmi z práce s lidmi. Má právnické vzdělání. Zajímá se o spoustu věcí, miluje lidi, zvířátka i krásnou, voňavou přírodu. Neústupně trvá na svých pevných názorech, ale přitom dokáže být otevřená a naslouchat druhým. Miluje cestování a poznávání krásných míst, krásných věcí i hezky prožitého času. Má ráda fajn lidi a lidé mají rádi zase ji – možná právě proto, že jim dokáže naslouchat, zastat se jich a také pro ně něco udělat. Politiku vnímá tak, že je to služba společnosti, a nelze si nevšímat toho, co se děje vůči důchodcům a vůbec nejnižším vrstvám společnosti, které jsou často bezbranné. Tyto vrstvy jsou často trestány za to, že jsou chudé. Je toho mnohem více, ale to se dozvíte v tomto rozhovoru s touto kandidátkou na kandidátce ČSSD do Parlamentu České republiky za Kraj Vysočina.
Poslední dva roky sledujeme rekordní inflaci, kdy se ceny potravin, energií a bydlení výrazně zvedly. Pro mnoho rodin to znamená, že po zaplacení nájmu a základních potřeb jim zbývá jen velmi málo peněz na běžný život. Často slyšíme příběhy seniorů, kteří si musí vybírat mezi zaplacením léků a nákupem potravin. Jak se na tuto situaci díváte vy, a co by měl stát podle vás udělat, aby lidé v takto zranitelných skupinách nebyli tlačeni až na samou hranici chudoby?
Rostoucí inflace je bohužel dlouhodobějším trendem, proto neobstojí obvyklá zdůvodnění, že za situaci v posledních dvou, třech letech může pandemie covidu nebo konflikt na Ukrajině. Největší problém vidím v nastavení daňového systému, zejména u zboží a služeb nezbytných pro život. Proč si muset vybírat mezi potravinami a léky, když má stát zcela reálnou možnost snížit daň u těchto produktů na minimum, případně je zprostit daně úplně?!
A ztrátu státního rozpočtu takto vzniklou kompenzovat vyšším zdaněním “neřestí”, alkoholu, cigaret a pod., zrušením výjimek na některé kategorie nadstandardního zboží – a především omezením výdajů na zbrojení. Sociálně slabším skupinám by nepochybně prospěla i spravedlivější valorizace důchodů nebo zvýšení minimální mzdy. Záchranná sociální síť by měla pomoci těm, kteří se do tíživé situace dostali bez vlastního zavinění, ne sloužit těm, kteří státní pomoc jen zneužívají. To lze ošetřit legislativně.
Česká společnost stárne a o udržitelnosti důchodového systému se mluví už dlouho. Přitom současní senioři často žijí velmi skromně, a i po celoživotní práci mají problém vyjít s důchodem. Jak by měl stát zajistit, aby lidé, kteří odpracovali desítky let, měli v důchodu důstojné podmínky a nemuseli se obávat o základní životní potřeby?
Především je třeba si uvědomit, že dnešní senioři skutečně celý život pracovali, odváděli daně, sociální a zdravotní pojištění, vytvářeli hodnoty, z nichž současná společnost těží. A které bohužel v posledních třiceti letech zmizely z důchodového systému neznámo kam. Zároveň ale tato věková skupina nedostala možnost si na důchod naspořit, např. formou státem podporovaného penzijního spoření.
Jakousi rezervou pro zajištěné stáří by mohl být nemovitý majetek, vlastnictví bytů a rodinných domů, jejichž prodej by umožnil důstojné dožití, jenže kvůli situaci na trhu s nemovitostmi se k prarodičům stěhují vnoučata, mladá generace, která potřebuje zázemí pro budování rodin – a na vlastní bydlení prostě nedosáhne. Bohužel se tím vytváří napětí ve společnosti, kdy jsou senioři vnímáni jako ti, kdo mladým překáží, odčerpávají peníze ze státního systému, které by mohly být věnovány na podporu rodin a pod.
S tímto názorem se setkávám stále častěji a přiznávám upřímně, že mě děsí. Kde zůstala úcta k předkům, úcta ke stáří, úcta k rodině? Prodlužování věku odchodu do důchodu situaci nevyřeší, mnohé profese to ani neumožňují. Nezbytná je zásadní změna důchodového systému, jejíž prioritou bude ochrana zdraví a důstojného stáří pracujících.
Každoročně odtékají z České republiky stovky miliard korun formou dividend do zahraničí, část peněz končí i v daňových rájích. To jsou prostředky, které pak chybí například ve zdravotnictví, školství nebo infrastruktuře. Někteří ekonomové tvrdí, že je třeba přehodnotit daňová pravidla a posílit roli domácí ekonomiky. Jak vy vnímáte tento problém a jaké řešení by bylo podle vás realistické?
Odliv kapitálu do zahraničí je téma stále diskutovanější a úzce souvisí s nastavením domácí ekonomiky a finančních trhů. Nejsem ekonom, ale vnímám potřebu navázat zdanění na výrobu, zjednodušeně řečeno, co se v České republice vyrobí, prodá, vytvoří hodnotu, to tuto hodnotu v Česku taky zdaní. Z toho následně vyplývá potřeba posílení pobídek pro investory, cílené vytváření prostředí, v němž by zahraniční firmy chtěly působit. Nebýt montovnou, levnou pracovní silou, ale partnerem. Je nutné se orientovat na domácí investice, domácí ekonomiku, vyhledávání nových trhů. Protože jen silná ekonomika přitáhne silné investory.
Vysočina a Jihlavsko čelí celé řadě výzev – mladí lidé odcházejí do větších měst, region trápí dopravní dostupnost, a i zdravotní péče je v menších obcích hůře dostupná. Přitom právě regiony jako tento tvoří páteř celé země. Jaké konkrétní kroky by měly být podniknuty, aby se lidem na Vysočině žilo lépe a aby se region mohl rozvíjet tak, aby v něm lidé chtěli zůstávat?
Vysočina je srdcem republiky, přirozeným středem. Jenže místo, aby se sem lidé sjížděli, stahují zejména mladé dobře dostupná velká města, Praha, Brno, Olomouc. Kraj vznikl teprve v roce 2000 změnou územního zřízení spojením částí původních regionů, současně se Jihlava stala krajským městem. Spádovost obcí ale často zůstala v historické podobě, dojíždění je snazší – a taky zažité – do původních krajských měst.
Která jsou navíc lépe vybavená, nabízí přitažlivější možnosti. Tento handicap se Jihlavě dosud nepodařilo dohnat. Konkrétní kroky do budoucna vidím ve třech oblastech – studium, práce, zábava. Vytvořit studijní příležitosti na vysokých školách, nabídnout zajímavá pracovní místa, např. přesunem některých státních institucí, podporovat sportovní a kulturní vyžití. Rozšířit nabídku bydlení výstavbou startovacích bytů pro mladé rodiny. A posilovat vnímání a prestiž Jihlavy coby krajského města.
Průmysl je pro Vysočinu tradičně důležitý, ale zároveň přichází změny spojené s digitalizací a automatizací, které mohou některé pracovní pozice nahradit. To u lidí vyvolává obavy, zda budou mít práci, a pokud ne, zda jim stát pomůže s rekvalifikací. Jak by podle vás měla vypadat strategie státu a regionu, aby zaměstnanost zůstala stabilní a lidé měli jistotu důstojného uplatnění i do budoucna?
V minulosti byla Vysočina spíše zemědělským regionem, průmyslové společnosti, které sem přichází, jsou spojeny nejčastěji s automobilovým průmyslem, v tomto směru Vysočina stále hledá svoji identitu, charakteristické odvětví. Domácí sklárny, dřevozpracovatelské závody, těžba rud a jejich zpracování, oblasti pro kraj typické, téměř vymizely a nepodařilo se je dosud nahradit. Zanikly tak I některé profese, mění se zaměření učňovského školství.
Lidské mistrovství nahrazuje prostá pracovní síla – a ta opravdu může být snadno nahrazena strojovou. Cestou nápravy může být návrat k činnostem, v nichž je člověk nezastupitelný, k řemeslům, která Vysočinu proslavila, a ty zdokonalovat, budovat novou značku “Made in Vysočina.
Současná vláda často zdůrazňuje nutnost rozpočtových škrtů a úspor. Mnozí lidé ale vnímají, že tato politika dopadá hlavně na běžné občany, zatímco velké firmy nebo banky mají své zisky zajištěny. Jak se na tuto politiku díváte vy? A co by podle vás mělo být prioritou při sestavování státního rozpočtu – škrty, nebo podpora lidí v každodenním životě?
Prvotním úkolem každé vlády je a musí být postarat se o vlastní občany. Přečtěte si Listinu základních práv a svobod! Práce vč. spravedlivé odměny, vzdělání, zdraví, bydlení, zabezpečení ve stáří, životní prostředí. Občan má práva – a povinností vlády je mu tato práva zajistit. Teprve potom, v tom, co zůstane, je možné škrtat, přesouvat a financovat.
V tomto smyslu by měly být formulovány i mezinárodní dohody a závazky České republiky. Jak je možné, že se prohlubuje státní dluh, zvyšuje se schodek rozpočtu, ale běžný občan žádné přilepšení ze strany státu nepozoruje, spíš naopak?! To asi není důkaz správného hospodaření a správně nastavené politiky.
Nedávno byl schválen zákon, který zpřísňuje zákaz propagace extremistických ideologií. Zastánci tohoto kroku tvrdí, že je nutný pro ochranu společnosti, kritici naopak upozorňují, že může zasahovat do svobody projevu a politické soutěže. Jak vy tento zákon hodnotíte? Kde by podle vás měla být ta hranice mezi ochranou společnosti a zachováním svobody vyjadřování?
Znovu se vracím k Listině základních práv a svobod. “Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.” Lidsky řečeno, zákon může svobodu projevu omezit, pokud by zasahovala do práv ostatních nebo ohrožovala bezpečnost občanů či státu.
Taková ideologie tu prokazatelně byla historicky jen jediná – fašismus a nacismus. Vyvolala druhou světovou válku, cíleně masakrovala národy a etnické skupiny, stála miliony životů. Nic ani vzdáleně podobného dějiny lidstva nepamatují. Každá doba, každý režim, každá ideologie, každá víra má své oběti. Ale fašismus byl jen jeden.
Často slýcháme od občanů, že politika je pro ně vzdálená, že politici řeší hlavně vlastní zájmy a lidé mají pocit, že jejich hlas nic neznamená. Jak by se podle vás mohla politika změnit, aby občané znovu získali důvěru a cítili, že se rozhodnutí skutečně dělají i v jejich prospěch
Občané mají především pocit, že politik není běžný občan, že žije vzdálen realitě a o jejich problémech nic moc neví. Popravdě, někteří politici tomuto obrazu svými výroky napomáhají, nemohu nevzpomenout legendární hlášky o dvou svetrech nebo o tom, jak je těžké vyjít se statisícovým platem poslance. Jaká změna by byla potřeba? Vrátit platy politiků na úroveň běžné mzdy, snížit náhrady a benefity, omezit výdaje na Poslaneckou sněmovnu.
A zrušit Senát jako instituci, která prokázala svoji naprostou neužitečnost. Zavést povinný den s voliči pro každého poslance, maximalizovat přímý kontakt občana s tím, koho zvolil. A přiblížit systém odměňování zaměstnaneckému poměru – v době pracovní neschopnosti nárok pouze na nemocenskou, nepřítomnost na pracovišti jen v případě zákonné překážky v práci nebo neplaceného volna a tak dále. Výkon funkce poslance by měl být ctí, nikoliv cestou k osobnímu prospěchu.
Jan Kosák
politikacr.cz/gnews.cz
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German