Obraz šestnáctý. Slovanská epopej od Alfonse Muchy – měl jsem pocit, že vstupuji do ticha, které je těžší než jakýkoli výkřik. Tento obraz je jeden z mých nejoblíbenějších, důvod je prostý. Nedokážu se doteď vyrovnat s tíhou smutku, stesku a odloučenosti od vlasti, jež prožíval Jan Amos Komenský v exilu. Tato hořkost, věnovaná posledním okamžikům života Jana Amose Komenského, na mě jako na dítě zapůsobila nečekanou silou. Není to jen historická scéna – je to meditace o ztrátě, krutém vyhnanství, víře a naději, která se rodí z popela porážky.

Autor Alfons Mucha zde zachytil Komenského po tragických událostech, které následovaly po bitvě na Bílé hoře. Česká země byla zlomena, nekatolíci donuceni ke konverzi či odchodu. Komenský, duchovní vůdce Jednoty bratrské a učitel národů, byl rovněž nucen odejít do exilu. A právě v nizozemském městě Naarden jej Mucha zobrazuje v jeho posledních chvílích. Sedí zhroucený v křesle na břehu moře, jeho tělo je nezdravě unavené, téměř bezvládné, ale jeho duch, ten je z obrazu cítit, nepřestává bdít. Jeho milovaná Bohemia jako by se v dálce ztratila, stala téměř nicotnou, vzdálenou, ale Jan Amos Komenský ví, v kterém místě horizontu ji lze vidět.

Když se na obraz dívám déle, pohlcuje mě jeho tlumenost. Takové barvy jsem viděl v Bretani, tam, kde je místo zvané konec světa – Finisterre. Šedivost moře a oblohy splývá v jednotný závoj melancholie a nejlaskavějších vzpomínek. Není zde žádné dramatické gesto, vůbec žádná okázalost. Jen ticho, vzpomínky a touha. A právě toto je výmluvné. Cítím v něm osamění člověka, který celý život zasvětil vzdělání, víře a budoucnosti národa, a přesto umírá daleko od domova. Mucha mistrně podtrhl izolaci postavy tím, že ji jakoby oddělil od okolního světa chladným horizontem moře. Přesto si nemůžete nevšimnout, že nohy má pevně na zemi, jeho tělo oblévá chladné moře, ale jeho srdce a hlava jsou v nebesích. Tři živly, bez kterých není života.

V popředí vidím Komenského následovníky. I oni nesou značné známky únavy a gesta jsou plná bolesti, jejich tváře zkřivené zármutkem. Ne nadarmo se říká, že psychická bolest se nemůže rovnat fyzické bolesti. Zde je to vidět. Nejsou to však jen truchlící učedníci – jsou to svědkové jeho odkazu, a když se na ně dívám, mám pocit, že Mucha neukazuje jen smrt jednoho muže, ale přerod myšlenky. Komenský zde sice fyzicky odchází, ale jeho ideály, myšlenky, víra ve vzdělání, svoboda, svědomí a duchovní obnova přetrvává v těch, kteří zůstávají.

Všimněte si, jak silným symbolem zůstává malá lucerna vlevo. Je nenápadná, téměř ztracená v šeru, a přesto ji nelze přehlédnout. Ano, je to žlutý plamínek, místo, ze kterého se zrodí budoucnost a naděje. V kontrastu s šedivým mořem působí jako tichý vzdor proti beznaději. Vnímám ji jako Muchovo poselství, i když národ padne, i když je rozptýlen v exilu, světlo myšlenky nezhasíná. Tento detail mi připadá jako klíč k celému obrazu, není to elegie bez východiska, ale bolestná, a přesto povzbudivá modlitba za budoucnost.

V tomto díle obdivuji Muchovu schopnost propojit osobní tragédii s algoritmem kolektivní paměti. Komenský zde není jen historickou postavou, ale je symbolem českého utrpení i vytrvalosti. Cítím, že malíř k němu přistupoval s úctou a nesmírně hlubokým pochopením. Neidealizuje jej patetickým heroismem, ale ukazuje ho jako prostého člověka, zároveň myslitele, který je unaven, zraněn, a přesto překračuje hranice času a je nositelem veliké víry. Jako divák odcházím od tohoto plátna zasažen, ale nikoli zdrcen. Obraz ve mně probouzí tíhu, ale také hrdost. Připomíná mi, že dějiny nejsou jen příběhem vítězství, ale především obětí, která dává budoucnosti smysl. Mucha zde vytvořil tiché, srdceryvné obrazové a emočně silné requiem, které však v sobě nese zárodek nového úsvitu. A já si uvědomuji, že právě v této křehké rovnováze mezi bolestí a nadějí spočívá skutečná velikost šestnáctého obrazu Slovanské epopeje.

Přečtěte si také: Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz patnáctý: Bratrská škola v Ivančicích – Kolébka Bible kralické

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News